Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. M. S. Pinedy, zastoupené JUDr. Richardem Pechou, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2023 č. j. 8 As 311/2021-30, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2021 č. j. 18 A 53/2021-30 a o návrhu na zrušení části zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 30. 8. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka spojila své podání s návrhem na zrušení části § 31 odst. 3 a 4 zákona č. 186/2013 Sb.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Rozhodnutími správních orgánů (Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu městské části Praha 1) bylo vysloveno, že stěžovatelka nenabyla státní občanství České republiky (dále jen ČR) prohlášením dle § 31 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství ČR a současně byla zamítnuta její žádost o vydání osvědčení o státním občanství podle § 42 dle shora uvedeného zákona.
Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy bylo napadeno správní žalobou, která však byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta. Následně podaná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že vnímá i rozumí postupu správních orgánů a soudů. Nicméně podstatu svých námitek směřovala proti přepjatě formalistickém výkladu zákona. Ten považuje stěžovatelka, společně s výkladem správních a soudních orgánů, za diskriminační. Zákon o státním občanství umožňuje získat občanství ČR jen vnukům osob, které občanství Československé socialistické republiky pozbyly. Stěžovatelka přitom nevidí žádný důvod pro rozdílné zacházení s vnuky osob, které občanství pozbyly a s těmi, které občanství nepozbyly, ačkoliv okolnosti jejich odchodu z ČR byly srovnatelné s osobami, které občanství pozbyly.
III. Ústavní soud připomíná, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná, jelikož se jedná o subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po využití všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje.
V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatné, že Nejvyšší správní soud shledal podanou kasační stížnost nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o jiné důvody než ty, které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s. Podle závěrů Nejvyššího správního soudu stěžovatelka ve své kasační stížnosti toliko zopakovala argumentaci předloženou Městskému soudu v Praze, přičemž nijak nereagovala na právní závěry uvedené v napadeném rozhodnutí. Z tohoto důvodu považoval Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost za vadnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádný argument, jímž by shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu zpochybnila. Podle Ústavního soudu Nejvyšší správní soud postupoval v projednávané věci ústavně konformním způsobem. Srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání předmětné kasační stížnosti. V jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z pohledu řízení před Ústavním soudem mají uvedené skutečnosti nevyhnutelně za důsledek nepřípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k tomuto okruhu námitek. Byla-li kasační stížnost stěžovatelky důvodně odmítnuta pro nepřípustnost, a je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání kasační stížnosti (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na kasační stížnost stěžovatelky hledět tak, jako by nebyla podána. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti předcházejícímu rozhodnutí městského soudu považovat za přípustnou (obdobně viz bod 26 usnesení ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2339/21).
K návrhu stěžovatelky na zrušení části zákona č. 186/2013 Sb. je třeba uvést, že tento má akcesorickou povahu a je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 311/2021-30 ze dne 21. 7. 2023 jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 A 53/2021-30 ze dne 30. 8. 2021 jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení spojený s ústavní stížností Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu