Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. V. H., proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 620/2026-292 ze dne 27. května 2026 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 219/2024-242 ze dne 29. října 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka a další osoba (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyň) požadovaly od vedlejší účastnice (státu) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přiměřené zadostiučinění na odčinění nemajetkové újmy, jež jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky naříkaného soudního řízení o určení neplatnosti usnesení shromáždění konkrétního společenství vlastníků, jímž byla stěžovatelka odvolána z výboru společenství. Naříkané řízení, které vedl v prvním stupni Městský soud v Praze pod sp. zn. 80 Cm 25/2013, trvalo 8 let a 11 měsíců. Stát uznal, že naříkané řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, každé ze žalobkyň poskytl odškodnění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, požadovanou relutární satisfakci jim ale odmítl poskytnout.
3. Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se tak žalobkyně domáhaly (po úpravě petitu), aby státu byla uložena povinnost každé z nich zaplatit 80 000 Kč. Obvodní soud poté, co jeho první zamítavý rozsudek sp. zn. č. j. 14 C 96/2022-70 ze dne 1. června 2023, městský soud zrušil pro vady řízení týkající se petitu (nikoli však z důvodu meritorního posouzení věci), následně žalobu i druhým rozsudkem č. j. 14 C 96/2022-114 ze dne 16. května 2024 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Naříkané řízení posoudil jako nepřiměřeně dlouhé, ale povinnost státu poskytnout žalobkyním náhradu nemajetkové újmy v penězích s ohledem na konkrétní věci nedovodil.
4. K odvolání obou žalobkyň městský soud rozsudkem č. j. 28 Co 219/2024-153 ze dne 25. září 2024 druhý rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I), změnil jej v nákladovém výroku II (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
5. K dovolání (pouze) stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 406/2025-195 ze dne 28. dubna 2025 rozsudek městského soudu v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I druhého rozsudku obvodního soudu z 16. května 2024 ohledně zamítnutí žaloby v rozsahu požadavku stěžovatelky na zaplacení 80 000 Kč, a ve výrocích II a III v rozsahu, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost k náhradě nákladů řízení státu, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud konstatoval, že za situace, kdy řízení trvalo celkem 8 let a 11 měsíců a jeho část (v trvání 2 let a 9 měsíců) měla pro stěžovatelku standardní význam plynoucí z toho, co bylo jeho předmětem, neodpovídal závěr městského soudu o tom, že stěžovatelce postačí pouhé konstatování porušení práva, ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž v případě odčinění nepřiměřeně dlouhého řízení se jen výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Dále městskému soudu vytkl, že se na rozdíl od obvodního soudu adresně nezabýval tím, zda se žalobkyně významně podílely na prodloužení řízení, a nezjistil tedy, že by existovala i jiná skutečnost, jež by mohla mít ve spojení se zjištěnou délkou části řízení, pro níž by jeho význam pro stěžovatelku byl snížen, vliv na formu zadostiučinění.
7. Městský soud následně v řízení vedeném již jen ve vztahu stěžovatelky a státu napadeným rozsudkem částečně změnil druhý rozsudek obvodního soudu ve výroku I ohledně zamítnutí žaloby stěžovatelky tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 26 250 Kč, jinak jej v tomto výroku ve vztahu ke stěžovatelce co do částky 53 750 Kč potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před obvodním soudem, městským soudem a Nejvyšším soudem ve vztahu mezi stěžovatelkou a státem (výrok II).
8. Ztotožnil se s obvodním soudem, že délka naříkaného řízení nebyla přiměřená, tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Přihlédl ke skutečnosti, že funkční období člena výboru SVJ stěžovatelce uplynulo 11. listopadu 2015. Z tohoto důvodu rozdělil naříkané řízení na dva úseky, a to od podání žaloby 11. února 2013 do 11. listopadu 2015, tedy období 2 let a 9 měsíců, a od 12. listopadu 2015 do doručení rozhodnutí Ústavního soudu 14. listopadu 2022, tedy období 6 let a 2 měsíců. Dospěl k závěru, že je namístě odškodnit stěžovatelku v peněžní formě pouze za první úsek naříkaného řízení, a to základní částkou odškodnění 15 000 Kč za rok trvání řízení, resp. za první dva roky vždy v polovině této částky, celkem tedy za první úsek 26 250 Kč. Význam předmětu řízení pro stěžovatelku ve druhém úseku naříkaného řízení hodnotil jako bez významu, neboť ta již nemohla případný úspěch ve věci smysluplně využít, tudíž za tuto část řízení jako přiměřené odškodnění shledal konstatování porušení práva, které již bylo státem stěžovatelce poskytnuto.
9. Proti části výroku I rozsudku městského soudu v rozsahu potvrzení zamítnutí 53 570 Kč podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Závěr městského soudu, že druhý úsek naříkaného řízení byl pro stěžovatelku bez významu, neboť nemohla případný úspěch ve věci smysluplně využít, Nejvyšší soud hodnotil jako souladný se svou judikaturou. K námitce stěžovatelky, že prokázala intenzitu nemajetkové újmy za celé naříkané řízení, uvedl, že toto ze skutkových zjištění městského soudu neplyne. Dodal, že městský soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil za situace, kdy rozdělil naříkané řízení na dva úseky s tím, že za první úsek, jehož význam shledal pro stěžovatelku standardní, jí přiznal finanční zadostiučinění, a za druhý úsek, jenž shledal pro stěžovatelku bez významu, se jí dostalo zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší v zásadě tytéž námitky jako v dovolání. Nesouhlasí s rozdělením naříkaného řízení na dva úseky a s odepřením relutární satisfakce ve vztahu k druhému úseku. Takový postup považuje za rozporný s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyššího soudu a také se zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu z 28. dubna 2025, kterým Nejvyšší soud vyhověl stěžovatelčinu prvnímu dovolání. Nejvyšší soud přehlédl, že městský soud opětovně nevzal v úvahu podíl orgánů veřejné moci na celkové délce naříkaného řízení (opakované vadné vyzývání k zaplacení soudního poplatku, zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Nejvyšším soudem na základě dovolání stěžovatelky), a s tím související narůst nákladů řízení (přes 100 000 Kč), které musela stěžovatelka nahradit protistraně, a stěžovatelkou tvrzenou a prokazovanou psychickou újmu z protahovaného řízení a význam předmětu řízení. Stěžovatelka byla z výboru SVJ pod nátlakem odvolána, chtěla však v práci ve výboru pokračovat, proto podala žalobu. Do výboru mohla být znovu zvolena i po skončení funkčního období, měla tedy po celou dobu zájem na výsledku soudního řízení. Poukazuje na svůj stresový stav, který vyvrcholil prodejem bytu v domě, kde působí SVJ, jehož se naříkané řízení týkalo.
11. Ústavní soud zprvu posoudil předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka je advokátkou, proto není s ohledem na závěry stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015 třeba, aby byla právně zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je - až na výjimku - oprávněnou stěžovatelkou, ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka rozsudek městského soudu napadá jako celek. Jeho výrokem I v rozsahu, kterým změnil výrok I rozsudku obvodního soudu a státu uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 26 250 Kč, je ústavní stížnost podána osobou zjevně subjektivně neoprávněnou, neboť uvedenou částí rozhodnutí bylo žalobě stěžovatelky vyhověno a v řízení o ústavní stížnosti pro sebe stěžovatelka nemůže v této části dosáhnout výhodnějšího rozhodnutí.
12. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že určení konkrétní formy a výše odškodnění je primárně úkolem obecných soudů, které disponují širokým prostorem pro soudcovské uvážení na základě zjištěných specifických skutkových okolností případu. Zásah Ústavního soudu je opodstatněný až tehdy, je-li toto uvážení výrazem zjevné svévole, nebo pokud je jím zvolená forma či stanovená částka v extrémním a nezdůvodnitelném nepoměru k utrpěné újmě.
13. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že městský soud dostatečně neodůvodnil svůj závěr, že předmět naříkaného řízení byl pro ni ve druhém úseku řízení bez významu, respektive jen takového významu, že dostatečnou satisfakcí je konstatování porušení práva a nikoli relutární satisfakce.
14. Ústavní soud tento stěžovatelčin názor nesdílí. Městský soud srozumitelně a přesvědčivě své závěry odůvodnil (body 29 a 30 rozsudku). Jen to, že s těmito závěry stěžovatelka nesouhlasí, je nečiní nesprávnými či dokonce neústavními. Městský soud rozdělil délku řízení na úsek, ve kterém mohl mít výsledek řízení vliv na trvání funkce stěžovatelky, které ohraničil okamžikem, kdy by stěžovatelka přestala být členkou výboru bez ohledu na odvolání, a na další úsek, kdy by stěžovatelka sice mohla vykonávat funkci, ale musela by být do výboru znovu zvolena. Stěžovatelka vysvětluje, že odvoláním, jehož neplatnost v naříkaném řízení zpochybňovala, byla poškozena na pověsti a tím v nové volbě znevýhodněna. To se jistě mohlo stát. Nejde však o újmu způsobenou délkou naříkaného řízení.
15. Závěr městského soudu není ani v rozporu se zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu. Při hodnocení kritérií uvedených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. ohledně prvního úseku řízení (body 24 až 28 rozsudku) vyšel městský soud ze závěrů Nejvyššího soudu vyslovených ve zrušujícím rozsudku a v něm uvedené judikatury. Ohledně druhého úseku řízení se s ohledem na závěr, že zde postačuje konstatování porušení práva pro bezvýznamnost předmětu řízení, dalšími kritérii ve smyslu § 31a uvedeného zákona nebylo třeba zabývat.
16. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu, jehož odůvodnění obsahuje zřetelné důvody, proč není dovolání přípustné. Nejvyšší soud ve prospěch stěžovatelky zasáhl zrušujícím rozsudkem. Městský soud v reakci na něj stěžovatelce přiznal zadostiučinění v penězích, byť jen za část řízení. Důvody, proč tak učinil, vysvětlil způsobem, který není svévolný a ani excesivní. Z hlediska ústavnosti tak nelze nic vytknout ani závěru Nejvyššího soudu, že městský soud respektoval závěry zrušujícího rozsudku, když při posouzení formy zadostiučinění v napadeném rozsudku znovu, z nově vysvětlených důvodů, vztáhl závěr o bezvýznamnosti předmětu naříkaného řízení pro stěžovatelku ohledně druhého úseku naříkaného řízení (nikoli na řízení jako celek, jak učinil městský soud ve svém předchozím rozsudku, což Nejvyšší soud vyhodnotil jako nesprávné) a spojil s ním zadostiučinění jen ve formě konstatování. Nejvyšší soud se již v rozsudku (bod 12) vyjadřoval právě k prvnímu úseku naříkaného řízení jako o části se standardním významem.
17. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. srpna 2026
Pavel Šámal v. r. předseda senátu