Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelů J.J. a V.J., zastoupených JUDr. E.K. o ústavní stížnosti ze dne 27. 8. 1996, došlé Ústavnímu soudu dne 28. 8. 1996, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 1996, čj. 12 Co 377/96, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelé svým návrhem namítali nesprávnost rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 1996, čj. 12 o 377/96, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 27. 3. 1996, čj. 7 C 250/95-12, v řízení o uzavření dohody o vydání nemovitosti.
Důvodem podání ústavní stížnosti dle navrhovatelů je, že těmito rozsudky byli navrhovatelé zkráceni na svých základních právech a svobodách, a to pro rozpor naříkaných rozhodnutí s čl. 11 odst. 1 čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, s čl. 90 Ústavy ČR, jakož i s č1. 1 I. Dodatkového protokolu ke Konvenci o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Dle § 72 odst. 2 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, mezi něž nutno zařadit i dovolání.
Ústavní soud se v posuzované věci proto zabýval možností navrhovatelů podat proti naříkanému rozsudku krajského soudu dovolání.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 1996, čj. 12 o 377/96, Ústavní soud zjistil, že krajský soud jako soud odvolací ve výroku potvrzujícího rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné. Jak vyplývá z odůvodnění naříkaného rozsudku, dovolání připustil krajský soud dle § 239 o. s. ř., neboť má za to, že je řešena otázka po právní stránce zásadního významu, k níž je judikatura nejednotná.
Ústavní soud shledal za prokázané, že v posuzované věci stěžovatelům podle § 239 o. s. ř. dovolání přísluší. V důsledku toho lze stěžovatelům vytknout nevyčerpání všech procesních prostředků, poskytovaných zákonem k ochraně práva; dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná.
Podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučeníí: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu ČR
V Brně dne 18. 9. 1996