Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky J. W., právně zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, AK se sídlem [adresa] Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2017 sp. zn. 57 Co 616/2016, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 92 000 Kč s úrokem z prodlení a zaplacení 300 a 500 EUR zamítá. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 3. Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
4. Z poučení o opravných prostředcích uvedeného v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že proti němu lze podat dovolání. Podle zjištění Ústavního soudu stěžovatelka proti napadenému rozsudku dovolání skutečně podala (aniž by tuto důležitou skutečnost sdělila Ústavnímu soudu) a o tomto dovolání dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Takováto situace představuje důvod k odmítnutí ústavní stížnosti.
5. Z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou obnovy řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem citovaného zákona. Podala-li stěžovatelka ve své věci též dovolání, je zřejmé, že dle jejího náhledu nebylo řízení v soustavě obecných soudů definitivně ukončeno. Za takových okolností však nelze dohledat prostor pro aktuální řízení před Ústavním soudem, a to s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a s ní související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. 6. Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatelka ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhověno či nikoliv. V případě, že by návrhu na zrušení rozsudku nevyhověl Nejvyšší soud, bude mít stěžovatelka i nadále otevřenu cestu k podání ústavní stížnosti. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. K výše uvedenému srovnej též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/06, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz. 7. Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. 8. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2018
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj