Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 777/2026-5922 ze dne 29. dubna 2026, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 88/2025-5709 ze dne 15. září 2025 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 30 P 100/2017-4824 ze dne 29. ledna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, a dále a) nezletilé [nezletilý] a b) P. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na péči o děti a jejich výchovu zakotvené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Stěžovatel ("otec") a vedlejší účastnice b) ("matka") jsou rodiče nezletilé dcery, vedlejší účastnice a). Okresní soud v Příbrami ("okresní soud") na základě návrhu matky napadeným rozsudkem pozastavil výkon rodičovské odpovědnosti stěžovatele. Podle napadeného rozsudku není stěžovatel oprávněn nezletilou zastupovat ve věcech péče o zdraví, včetně psychologické péče, jakož i v oblasti školního vzdělávání a výchovy nezletilé, včetně rozhodování o nich, a to na dobu neurčitou (výrok I). Dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Příbrami plnou náhradu nákladů na znalecké posudky a výslech znalců (výrok II) a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Praze ("odvolací soud") na základě odvolání stěžovatele i matky změnil rozsudek tak, že ve výroku I se pozastavuje výkon rodičovské odpovědnosti stěžovatele v plném rozsahu (výrok I a II). Upravil výši povinnosti stěžovatele zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Příbrami náklady řízení (výroky III a IV) a přiznal matce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 20 000 Kč. Konečně rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu dalších nákladů řízení, a to včetně řízení odvolacího (výroky VI a VII).
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se domnívá, že ho obecné soudy považují za nepřítele, kterého je nutné eliminovat. V ústavní stížností namítá zejména extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením vzniklé situace.
6. Stěžovatel rovněž blíže rozvádí dílčí skutková zjištění soudu, např. z oblasti školní docházky dcery nebo jejího ošetření u poskytovatele zdravotních služeb. V rámci hodnocení těchto zjištění měly podle něj obecné soudy dojít k nesprávnému právnímu závěru o zneužívání jeho rodičovských práv.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu a napadenému rozsudku odvolacího soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem předcházejícího řízení, je zastoupený advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu), vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Ústavní soud však není příslušný k rozhodnutí o ústavní stížnosti proti výrokům rozsudku okresního soudu, protože tento rozsudek byl rozsudkem odvolacího soudu změněn. Ústavní soud nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které už neexistuje, protože bylo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu; také usnesení sp. zn. IV. ÚS 1648/24 ze dne 18. září 2024, bod 11].
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje jenom výjimečně, a to pouze ve skutečně extrémních případech (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 745/26 ze dne 16. dubna 2026, bod 11, nález sp. zn. I. ÚS 3718/25 ze dne 30. března 2026, bod 18). Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů. Jsou to právě obecné soudy, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Už jen proto Ústavní soud nemůže tyto soudy nahrazovat ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 299/25 ze dne 18. února 2025, bod 12, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 730/26 ze dne 22. dubna 2026, bod 9). Ústavní soud do jejich rozhodování zasahuje pouze v případech extrémního porušení pravidel řádně vedeného soudního řízení s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2834/25 ze dne 19. listopadu 2025, bod 7 a tam odkazovaná judikatura nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1740/19 ze dne 10. prosince 2019, bod 10).
10. Ústavní soud po seznámení se s ústavní stížností a obsahem napadených rozhodnutí neshledal v posuzovaném případě existenci žádných ústavněprávních vad, které by vyžadovaly zásah Ústavního soudu. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel navíc dovozuje porušení jeho základních práv ze skutkových zjištění, které nebyly pro právní závěr odvolacího soud rozhodující. Z ústavní stížnosti totiž zjevně vyplývá přesvědčení stěžovatele, že pozastavení výkonu rodičovských práv bylo způsobeno jeho přístupem k otázkám týkajících se oblasti vzdělání a zdraví nezletilé. Jsou to ale právě tato tvrzení stěžovatele, která jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, ze kterých odvolací soud učinil svůj právní závěr o nutnosti pozastavit výkon jeho rodičovských práv.
12. Odvolací soud sice ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, při jejich hodnocení však dospěl k závěru o nutnosti širšího pozastavení výkonu práv stěžovatele plynoucích z rodičovské odpovědnosti. Z napadeného rozsudku přitom vyplývá, že pro tento závěr nebyly určující okolnosti, na něž stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti, nýbrž především jeho duševní stav, který odvolací soud označil za zásadní příčinu problematického vztahu nezletilé ke stěžovateli. Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že stěžovatel v důsledku poruchy osobnosti není schopen jednat v zájmu nezletilé ani respektovat její potřeby a názory, a není proto schopen řádně vykonávat povinnosti a práva vyplývající z rodičovské odpovědnosti (body 36 až 38 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
13. Ústavní soud tak závěrem shrnuje, že námitky stěžovatele nejsou z hlediska posouzení věci relevantní, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí na jiných skutkových zjištěních než na těch, které stěžovatel považoval v ústavní stížnosti za problematické. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků částečně odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný a částečně podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu