Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Výstavnictví Praha, a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem Praha 6, Západní 31, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 21 Co 271/2014-67, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Dne 16. 7. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se domnívá, že v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 1, v čl. 2, v čl. 3, v čl. 4, v čl. 11 odst. 1, v čl. 32 odst. 4, v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatelka zejména uvádí, že v předcházejícím řízení byla žalována o zaplacení částky 74.000 Kč, když však před zahájením řízení žalobkyni předmětný dluh uznala a požádala o splátkový kalendář. Žalobkyně nicméně navzdory tomu podala žalobu. Následně stěžovatelka před nařízením prvního jednání ve věci dluh v několika splátkách zaplatila, přesto přiznal Městský soud v Praze žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení. Ta přitom byla podle mínění stěžovatelky právní zástupkyní žalobkyně úmyslně navýšena, když právní zástupkyně žalobkyně vždy po částečném uhrazení dluhu vzala žalobu částečně zpět a za každý takovýto úkon jí soud přiznal náhradu nákladů v plné výši.
3. Stěžovatelka si je vědoma toho, že Ústavní soud se nezabývá samostatně toliko výší náhrady nákladů řízení, nicméně má za to, že v jejím případě z důvodů právě popsaných se jedná o výjimečně silné poškození jejích základních práv.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení městského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Jak již bylo konstatováno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
7. Právě naznačeným požadavkům přitom oba soudy dostály. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 7. 4. 2014, č. j. 28 C 183/2012-53, řízení zastavil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 32.653,60 Kč; městský soud následně toto usnesení usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností potvrdil a změnil pouze výši nákladů řízení na částku 32.984,60 Kč. K tomu městský soud zejména uvedl, že byla-li pohledávka žalobkyně uhrazena po podání žaloby, je třeba aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť návrh byl vzat zpět pro chování stěžovatelky, byť byl původně podán důvodně. Důsledky takovéhoto jednání však nemůže podle městského soudu nést ten, jehož pohledávka byla v řízení zaplacena, tedy ten, kdo byl ve své podstatě úspěšný. Nemůže proto obstát ani námitka stěžovatelky, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, protože svůj dluh průběžně splácela. K zastavení řízení totiž došlo až po podání žaloby, kdy stěžovatelka dlužnou částku před zahájením prvního jednání ve věci v plném rozsahu uhradila.
8. Závěry, které se podávají z napadeného usnesení městského soudu, lze podle názoru Ústavního soudu z ústavně právního hlediska plně akceptovat, jelikož korespondují s dikcí i účelem citovaného zákonného ustanovení.
9. V návaznosti na argumentaci stěžovatelky totiž Ústavní soud poznamenává, že z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 je dostatečně patrno, že stěžovatelkou tvrzené splácení dluhu během soudního řízení bylo velmi těžko předvídatelné, a to co do časové nepravidelnosti i různé výše stěžovatelkou hrazených částek (vždy jen ve výši několika tisíc korun). Nelze proto přisvědčit stěžovatelce ani v tom směru, že by žalobkyně postupovala úmyslně tak, aby stěžovatelce vznikaly co největší náklady. Naopak, její postup se Ústavnímu soudu jeví jako zcela zákonný a také racionální, když po zaplacení další splátky vždy vzala částečně zpět původní podanou žalobu. Nadto, a v tomto ohledu je možno odkázat i na vyjádření samotné žalobkyně (srov. například č. l. 61), že vzhledem k výši dlužné částky a výše jednotlivých splátek stěžovatelky by byl bez podání žaloby dluh splácen v řádu let, a to i přesto, že již po podání žaloby byla stěžovatelka dlouhou dobu v prodlení (faktury byly totiž splatné v polovině roku 2011, žaloba byla podána dne 7. 8. 2012 a k úplnému uhrazení dluhu došlo teprve v první polovině roku 2014). Ve světle těchto skutečností se proto Ústavnímu soudu (na rozdíl od stěžovatelky) nejeví extrémně nespravedlivým či nemravným, postupovala-li právní zástupkyně žalobkyně striktně formálně tak, že žalobu brala postupně zpět v návaznosti na výši další splátky dluhu, a kdy jí za každý takovýto úkon byla následně soudem přiznána náhrada takto vzniklých nákladů.
10. Lze tak souhrnně konstatovat, že pokud v nyní projednávaném případě Městský soud v Praze ustavní stížností napadeným usnesením přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, nelze tomuto postupu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout.
11. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu