Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. R., zastoupeného Mgr. Bc. Natálií Grün Holopírkovou, advokátkou, sídlem [adresa] Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 412/2026-719 ze dne 3. června 2026, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 136/2025-653 ze dne 10. února 2026 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 5 T 7/2025-632 ze dne 25. listopadu 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšími účastníky řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci. Skutek, pro nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel po předchozí rozepři v úmyslu usmrtit poškozeného jej bodl mačetou do břicha, čímž mu způsobil těžká zranění, jež poškozeného bezprostředně ohrožovala na životě, a jeho smrti bylo zabráněno pouze díky včasnému lékařskému zákroku.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, vyvodily z provedených důkazů svévolné závěry a řádně se nevypořádaly s jeho obhajobou. Podle něj nebyl prokázán jeho úmysl usmrtit poškozeného a spolehlivě nebyla prokázána ani intenzita útoku. Tvrdí, že krajský soud připustil, že rána nebyla vedena vysokou intenzitou, avšak přesto právě z intenzity dovodil stěžovatelův nepřímý úmysl. Vrchní soud se podle něj nevypořádal s tvrzenou námitkou obhajoby o připuštění nižší intenzity znalcem. Obecné soudy měly rovněž přehlédnout jeho námitku, že poškozený mohl mít již žebro zlomené. V souvislosti s otázkou prokázání nepřímého úmyslu poukazuje na svou podprůměrnou intelektovou výkonnost, z čehož dovozuje že obecné soudy pochybily, když čin hodnotily optikou průměrného člověka.
6. Stěžovatel vrchnímu soudu dále vytýká, že nevyhověl jeho důkazním návrhům, konkrétně návrhu na opatření dalšího znaleckého posudku o způsobu vzniku následku a na provedení rekonstrukce. Odmítá závěr vrchního soudu o nadbytečnosti těchto důkazů a zpochybňuje závěry znaleckého posudku opatřeného orgány činnými v trestním řízení. Zdůrazňuje, že kromě znaleckého posudku neexistuje žádný jiný důkaz o způsobu spáchání činu. Nedostatek provedeného dokazování spatřuje i v nevyslechnutí zasahujících policistů ohledně nože, který mohl mít poškozený u sebe, resp. v nezajištění tohoto nože. Brojí proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily některé výpovědi dvou svědkyň a výpověď poškozeného, přičemž má za to, že nepřihlédly k osobním motivacím svědků a nezkoumaly jejich věrohodnost. Tvrdí, že soud prvního stupně hrubě odbyl poučení svědků.
7. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výhradně k přezkumu z hlediska dodržování ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a nepřísluší mu přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud v jejich postupu nedošlo k extrémnímu vybočení z mezí spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že k zásahu do skutkových zjištění obecných soudů je oprávněn pouze v případech extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry. V posuzované věci však takový extrémní rozpor neshledal.
9. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že v řízení nebyla dostatečně prokázána existence jeho úmyslného zavinění ve vztahu ke smrtelnému následku. Obecné soudy této otázce věnovaly zvýšenou pozornost a svůj závěr o stěžovatelově srozumění s usmrcením poškozeného přesvědčivě odůvodnily (srov. body 26 a 29 rozsudku krajského soudu, body 13 až 17 usnesení vrchního soudu a body 22 až 27 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud v uvedených úvahách obecných soudů nenachází žádnou logickou vadu, přehlédnutí podstatných okolností či jinou vadu ústavněprávní relevance. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství v posudku připustil nižší intenzitu útoku, jak tvrdí stěžovatel. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že znalec hodnotil intenzitu jako velkou a připustil, že by mohla být vyšší - takový výrok však jistě nelze interpretovat jako připuštění nižší intenzitu útoku.
10. Závěr o stěžovatelově nepřímém úmyslu není zpochybňován ani podprůměrnou intelektovou výkonností stěžovatele, na kterou sám poukazuje. Jak již bylo uvedeno, skutek, za který byl stěžovatel odsouzen, spočíval v bodnutí poškozeného do břicha, a to mačetou, tj. zbraní s dlouhou čepelí (délka čepele 48 cm, šířka 4 cm, opatřená břity), a to velmi intenzivním způsobem. Při takovém způsobu útoku musí i podprůměrně inteligentní osoba vědět, že nezpůsobení smrti je jen otázkou náhody, tzn. že musí být se smrtí oběti srozuměna. Stěžovatelovo tvrzení, že poškozený mohl mít žebro zlomené ještě před útokem, je jednak ryze spekulativní a jednak nijak nezpochybňuje vysokou intenzitu útoku proti poškozenému, jak byla identifikována primárně s oporou o zmíněný znalecký posudek.
11. S ohledem na výše uvedené vyhodnotil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou i stěžovatelovu námitku týkající se nevyhovění jeho důkazním návrhům. Vzhledem k tomu, že závěry znalce přibraného orgány činnými v trestním řízení vztahující se k intenzitě útoku byly (jako již bylo vysvětleno) jednoznačné, nemá Ústavní soud důvod rozporovat závěr vrchního soudu (srov. bod 17 usnesení vrchního soudu), že nový znalecký posudek o způsobu vedení útoku a mechanismu vzniku zranění by nemohl přinést nic nového a převratného, takže by byl nadbytečný. Pokud jde o navrhovanou rekonstrukci, ani sám stěžovatel nevysvětluje, jak by tento specifický důkazní prostředek mohl přispět k dalšímu objasnění věci, resp. vést k odlišným skutkovým zjištěním. Lze tedy shrnout, že stěžovatelovy důkazní návrhy nevykazují znaky tzv. opomenutých důkazů.
12. Brojí-li stěžovatel proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily výpovědi dvou svědkyň a poškozeného, neidentifikuje v rámci těchto námitek žádné logické excesy či jiné podstatné vady ústavněprávní relevance, které jediné by mohly odůvodňovat zásah Ústavního soudu do hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy. Totéž platí o hodnocení již zmíněného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, které se stěžovatel rovněž snaží zpochybnit. Ústavní soud proto jen stručně poznamenává, že výpovědi svědkyň korespondovaly s dalšími provedenými důkazy a v případě výpovědi poškozeného krajský soud racionálně vysvětlil, proč ji považuje za účelovou (viz bod 8 rozsudku krajského soudu). Krajský soud rovněž náležitě odůvodnil závěr týkající se nože nalezeného na místě činu, resp. o tom, že tento nůž v konfliktu nijak nefiguroval, takže by bylo zbytečné v tomto směru doplňovat dokazování (srov. body 14 až 16 rozsudku krajského soudu).
13. Ústavní soud tak neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Napadená rozhodnutí nejsou zatížena svévolí, extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani jinými vadami ústavněprávní relevance.
14. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Pavel Šámal v. r. předseda senátu