Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti společnosti Insolvency Project v. o. s., insolvenčního správce dlužníka M. P., zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 6. 2015 č. j. 23 Co 251/2015-60, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka podanou ústavní stížností žádá o zrušení shora označeného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž měla být porušena její základní práva zakotvená v ustanoveních čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání stěžovatelky jakožto insolvenční správkyně povinného v daném exekučním řízení změnil usnesení soudního exekutora JUDr. Z. Z., Exekutorský úřad Plzeň - město, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce z dosud nerozděleného exekučního výtěžku ve prospěch majetkové podstaty dlužníka (úpadce) nic nevydává tak, že se stěžovatelce ve prospěch majetkové podstaty dlužníka M. P. vydává exekuční výtěžek ve výši 4 458,- Kč. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že krajský soud nerozhodl o náhradě nákladů řízení, přestože jí byl výslovně žádán o přiznání náhrady nákladů řízení, přičemž tento svůj postup nikterak neodůvodnil, což považuje stěžovatelka s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 4104/12 (N 156/70 SbNU 443) za postup porušující její právo na spravedlivý proces.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. Podstatou posuzované věci je skutečnost, že krajský soud nikterak nerozhodl o stěžovatelčině návrhu na přiznání náhrady nákladů (soudního) řízení, přičemž tento postup vskutku vůbec neodůvodnil. Tím se nicméně postup odvolacího soudu podstatným způsobem odlišuje od věci, o níž Ústavní soud rozhodl stěžovatelkou odkazovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 4104/12, neboť tam odvolací soud výslovně v odůvodnění uvedl, že o nákladech řízení nerozhodl, neboť o nich bude rozhodovat později (což Ústavní soud z důvodů uvedených v nálezu označil za ústavně nekonformní). Zatímco tedy soud v nálezové věci záměrně nerozhodl o nákladech řízení, kterýžto postup odůvodnil, krajský soud v souzené věci "nerozhodnutí" o nákladech řízení nikterak neodůvodnil. Dle názoru Ústavního soudu je proto namístě závěr, že - na rozdíl od nálezové věci - inkriminované pochybení krajského soudu je zhojitelné přiměřenou aplikací ustanovení § 166 občanského soudního řádu (§ 167 odst. 2 téhož zákona), neboť odvolacím soudem - (patrně) dosud - nebylo rozhodnuto o stěžovatelčině návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení a tento poustup jím nebyl nikterak odůvodněn. Jelikož řízení o ústavní stížnosti je zásadně ovládáno principem subsidiarity, může se Ústavní soud věcně zabývat tvrzením stěžovatelky, že postupem obecného soudu bylo porušeno její základní právo, až tehdy, pokud byly před podáním ústavní stížnosti marně vyčerpány všechny procesní prostředky, které má stěžovatelka podle zákona k dispozici (srov. dikci ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V dané věci však stěžovatelka - jež ostatně v ústavní stížnosti vůbec nevěnuje žádnou pozornost otázce její přípustnosti - veškeré procesní prostředky k ochraně svých práv nevyčerpala, pročež není možné se její věcí meritorně zabývat. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost nepřípustnou, pročež ji musel podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout; o nepřípustnosti podání rozhoduje bez jednání soudce zpravodaj, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení. Za této procesní situace se již Ústavní soud nezabýval otázkou, zda je možné stěžovatelčinu plnou moc, na jejímž základě ji má v řízení před Ústavním soudem právně zastupovat jednatel a společník jednoho z jejích společníků, považovat za plnou moc odpovídající ve smyslu závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (St 1/9 SbNU 471) požadavkům institutu povinného právního zastoupení dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2015 JUDr. Radovan Suchánek v.r. soudce zpravodaj