Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. L., t. č. Věznice Bytíz, zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, se sídlem 28. října 184, [PSČ obec] VII, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, č. j. 6 Tdo 504/2014-52, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2014, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, č. j. 6 Tdo 504/2014-52 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 2 To 88/2013 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 37/2013.
Stěžovatel byl v předmětném trestním řízení shledán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku. Tvrdí však, že v době, kdy měla být daná loupež spáchána, se nacházel na zcela jiném místě u své známé Khrystyny Lysko, která by mu to mohla dosvědčit. Jeho návrh na výslech této osoby však byl bez dostatečného odůvodnění zamítnut. Naproti tomu soudy vyšly z výpovědi spoluobžalovaného D. P., tedy osoby s bohatou trestní minulostí, která je dle stěžovatelova mínění zcela nevěrohodná.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaného důkazu výslechem Khrystyny Lysko, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkaznímu návrhu obhajoby vyhověno, vyložily (viz str. 27 prvostupňového rozsudku, str. 6 rozsudku vrchního soudu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2014
Jiří Zemánek předseda senátu