Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem [adresa] Liberec 3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 73 Co 382/2011-30 ze dne 18. 4. 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky.
Stěžovatel obdobně jako v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce vyslovuje pochybnosti o aktivní legitimaci oprávněného, který je v dostupných dokumentech označen jinak než v návrhu na exekuci a v nalézacím řízení. Dle jeho názoru se odvolací soud s uvedenou námitkou nevypořádal a jeho rozhodnutí je tak ve smyslu judikatury Ústavního soudu nepřezkoumatelné.
Z obsahu ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou nařídil na návrh oprávněného exekuci na majetek stěžovatele podle pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci za účelem vymožení pohledávky v částce 20 176 292,70 Kč s přísl. úrokem, směnečné odměny 67 254 Kč a nákladů nalézacího a exekučního řízení. Provedením exekuce byl pověřen konkrétní exekutor. O odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud napadeným potvrzujícím usnesením, jímž neshledal námitky stěžovatele o nedostatku aktivní legitimace oprávněného důvodnými.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. V daném případě však Ústavní soud nutnost zásahu neshledal.
Stěžovatelova ústavní stížnost nesměřuje proti vlastnímu rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána ve stádiu nařízení exekuce podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. Je třeba mít na zřeteli, že exekuční řízení je řízením formálním. Sleduje totiž jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci již v nalézacím řízení stanovených práv a povinností. Při nařízení exekuce proto soud přezkoumává pouze ty skutečnosti, které jsou pro nařízení rozhodné (nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, absenci formální či materiální vykonatelnosti exekučního titulu, absenci věcné legitimace účastníků, prekluzi práv a povinností a případný neodpovídající způsob exekuce).
Jak vyplývá z napadeného usnesení, uvedenými hledisky se odvolací soud řídil, přičemž se dostatečně zabýval námitkami, jimiž stěžovatel vyjádřil pochybnosti o aktivní legitimaci oprávněného k podání návrhu na nařízení exekuce. Vycházel přitom z nalézacího spisu, který obsahuje notářem ověřené apostilované osvědčení (o jehož správnosti jako veřejné listiny neměl pochybnosti), z něhož je zřejmé, že oprávněný, tak jak je označen v usnesení o nařízení exekuce, je zapsán v obchodním rejstříku Kyperské republiky. Pro posouzení dané věci je rozhodující, že exekuční titul - směnečný platební rozkaz - byl vydán na návrh žalobce, jehož označení je shodné s názvem a registračním číslem oprávněného z návrhu na nařízení exekuce. Nelze proto dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Okolnost, že se stěžovatel s řádně odůvodněnými závěry neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí tvrzené porušení základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu