Odůvodnění
Stěžovatelé napadli ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 1999, sp. zn. 17 Co 132/99, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14 12. 1998, č.j. 4C 332/95-110. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, aby stěžovatelé zaplatili 15.750,- Kč jako náhradu škody, neboť zanedbali dohled nad nezletilým synem. Stěžovatelé tento rozsudek napadli dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 18. 1. 2000, č. j. 25 Cdo 2916/99-134, jako nepřípustné, neboť směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku ve věci samé odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. V ústavní stížnosti však stěžovatelé napadli pouze pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoli některé vývody ústavní stížnosti směřují i proti usnesení dovolacího soudu. Tvrdí, že byli zkráceni ve svých právech, když soudy od počátku vycházely z presumpce viny jejich syna a zanedbání dozoru. Přezkum považují za zásadní otázku, neboť jde o obecné stanovisko k problematice odpovědnosti rodičů při dodržování náležitého dozoru nad dětmi. Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě 17. 4. 2000 a napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 11. 6. 1999. Ústavní stížnost byla proto podána podstatně později než stanoví § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
2
Protože stěžovatelé vyčerpali zákonné procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřicházelo do úvahy použití § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Ústavní stížnost byla proto podána opožděně a Ústavnímu soudu nezbylo než ji odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2000
Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu ČR 2