Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. M. O., zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 13/2011-117 ze dne 9. 2. 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, napadeným rozsudkem č. j. 11 Co 13/2011-117 ze dne 9. 2. 2012 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 29 C 278/2009-98 ze dne 28. 5. 2010 v jeho výrocích I. a III. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku II. rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 16 620 Kč. Rozhodnutím nalézacího soudu bylo přitom stěžovateli, v řízení žalovanému, uloženo zaplatit žalobci částku 35 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu smlouvy o půjčce, kterou stěžovatel ústně uzavřel s právní předchůdkyní žalobce Z. M.. Přisouzená částka představovala dosud neuhrazenou část půjčky ve výši 100 000 Kč. Ve výroku II. nalézací soud podanou žalobu zamítl co do části příslušenství a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 460 Kč (výrok III.). V ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení principu rovnosti stran, jsa přesvědčen, že obecné soudy "bezdůvodně zvýhodňovaly stranu žalobce a důkazy jím předložené", což se projevilo ve způsobu hodnocení svědeckých výpovědí. Stěžovatel obecným soudům konkrétně vytkl, že se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích svědků žalující strany o okolnostech poskytnutí půjčky, jmenovitě svědkyně M., její dcery a přítele, přičemž současně výpovědi stěžovatele a jeho rodinných příslušníků bez dalšího označily za nevěrohodné. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, který do něj v podstatě jen převzal závěry z rozsudku nalézacího soudu, vyvolává podle stěžovatele vedle toho pocit, že se "odvolací soud věcí absolutně nezabýval".
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. V projednávané věci stěžovatel uplatňuje námitky výlučně proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z něj vyvozovaných skutkových zjištění. Jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi připomíná, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v přezkoumávaném případě nezjistil. Obecné soudy, jmenovitě zejména nalézací soud, s jehož argumentací se posléze ztotožnil i soud odvolací, velmi pečlivě, podrobně a podle zásad vyjádřených v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy podle Ústavního soudu nebylo možno nic vytknout. Patřičné pozornosti ze strany obecných soudů se dostalo též hodnocení věrohodnosti výpovědí jednotlivých svědků a stěžovatele. Skutečnost, že obecné soudy v závěru nepochybovaly, navzdory námitkám stěžovatele, o hodnověrnosti výpovědi svědkyně M. a jejích rodinných příslušníků, byla opřena jednak o výpovědi samotné, které se obecným soudům jevily jako poměrně ucelené, podrobné a logicky nerozporné, a dále o ve věci provedené, především listinné, důkazy, které jejich výpovědi objektivizovaly. Naproti tomu výpověď stěžovatele, potažmo jeho příbuzných, jež nejčastěji na dotazy ohledně skutkových okolností případu uváděli, že si nevzpomínají či nevědí, podle názoru obecných soudů nebyla způsobilá logicky vyvrátit výpovědi svědků žaloby. Dlužno toliko dodat, že hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, má nicméně soud povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, je prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecného soudu uzavřen. To byl případ nyní posuzované věci.
Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, pakliže krajský soud na odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Pokud výsledek řízení nebyl pro stěžovatele příznivý, nelze v tomto spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 a násl. Listiny. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala právo na úspěch ve sporu, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Shora označené požadavky obecné soudy přitom bezezbytku naplnily. Jako návrh zjevně neopodstatněný proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, ústavní stížnost odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu