II. ÚS 2464/11

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat mu doporučený dopis obsahující omluvu tohoto znění: "Omlouváme se I. B. za náš výrok, že jeho článek o havárii černobylské jaderné elektrárny "Kdo se bojí jádra?", publikovaný v roce 1998 v časopise Reflex č. 18, jenž byl přetištěn jako inzerce ČEZ, a. s. dne 30. 6.1 998 v denících Rovnost, Horácké noviny a Podnikání +, obsahuje "mnohá z odborného hlediska doslova směšná tvrzení". Dále se I. B. omlouváme za náš výrok, že v tomto článku publikoval "lživou osobní pomluvu poradce ministra životního prostředí". Hnutí Duha - Přátelé Země Česká republika, Brno. V části druhé výroku I. rozsudku zamítl krajský soud rovněž žalobu, aby žalovaný byl zavázán nahradit žalobci nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100.000,- Kč. Ve výroku II. uložil soud I. stupně žalobci povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce na nákladech řízení částku 56.889,- Kč.

O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15.232,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2011 odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.

Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje zejména v nesprávném zhodnocení právních otázek a následném odepření soudní ochrany (tyto stěžovatel vymezil jako otázky zásadního právního významu v podaném dovolání), v posouzení, zda se v dané věci jedná o skutková tvrzení nebo o hodnotící úsudky, případně pak o kritiku přípustnou či nepřípustnou, v posouzení skutečnosti, zda osoba tzv. veřejného zájmu může být vystavena nařčení, že se dopouští lži, aniž by jí byla poskytnuta soudní ochrana s odkazem na její povinnost snášet (v porovnání s běžným občanem) širší rozsah zásahů do svých osobnostních práv, včetně širšího rozsahu hodnotících úsudků (kritiky), a konečně v posouzení, zda lze dva pravdivé výroky posoudit jako ve výsledku lživé, a to pouze s odkazem na jejich spojení v jedné větě.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. V nálezu ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563) Ústavní soud prohlásil, že "při střetu dvou základních práv (...) musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip." Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605), Ústavní soud zasáhne a bude chránit základní právo vždy, "pokud by se obecné soudy dopustily omylu při hodnocení významu základního práva nebo svobody. Obecně: čím závažnější zásah obecného soudu do určitého práva, tím důkladnější přezkum rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem (srov. obdobně judikaturu Spolkového ústavního soudu, publikovanou jako BVerfGE 42, 143 [str. 148-149])". Důležitost "v individuálním případě protichůdných práv a svobod je dána konkrétními okolnostmi věci, hierarchií společenských hodnot a ústavními základy právního řádu." Vždy ovšem platí, že "je třeba vážit konkurující statky s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ, a to v tom smyslu a tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, a nelze-li tomuto požadavku vyhovět, je třeba zdůvodnit zásah do jednoho z konkurujících si statků, a to při uplatnění principů proporcionality" (viz bod 37 a 38 nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05, N 111/46 SbNU 41). Základní právo na svobodný projev třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti a za jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. V rámci demokratické pluralitní společnosti je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. O tom, co lze považovat za věc veřejnou, se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215), podle něhož jsou věcí veřejnou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, ale i umění včetně showbyznysu, a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. V podmínkách liberálně demokratického politického zřízení je samozřejmé, že "tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných". Jelikož svoboda projevu představuje jednu z nejdůležitějších hodnot každé demokratické společnosti, Ústavní soud opakovaně trvá na tom, že každý názor, stanovisko nebo kritika je zásadně přípustnou záležitostí (srov. již nález sp. zn. II. ÚS 357/96, N 156/9 SbNU 355); omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi (srov. nález sp. zn. I. ÚS 367/03, N 57/36 SbNU 605). Pohled na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ukazuje, že v případě projevu souvisejícím s politickými, resp. s otázkami spojenými s veřejným zájmem, vyžaduje ESLP od států velmi restriktivní interpretaci účelů, pro které lze takový projev omezit (srov. Wagnerová, E.: Komentář k čl. 17 Listiny. In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol.: Listina základních práv a svobod s komentářem, Praha: ASPI 2012, v tisku). ESLP neodpírá ochranu ani takové komunikaci, která nemá politický náboj a dopad a je ve své podstatě banální, a není tak schopna provokovat veřejnou debatu. Jestliže se dostane projev v takovémto případě do konfliktu s jinými právními statky, nepůsobí ve vztahu k nim tak silně. ESLP poskytuje vyšší úroveň ochrany publikacím a projevům, které napomáhají společenské či politické debatě, kritice a informacím v nejširším slova smyslu, zatímco uměleckým a komerčním projevům se dostává nižší úroveň ochrany (srov. White, Robin C.A., Ovey, Clare: The European Convention on Human Rights. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 428). V nyní projednávané věci lze konstatovat, že obecné soudy se od shora vyslovených zásad posuzování svobody projevu neodchýlily. Jejich závěru, že kritika žalovaného je ve vztahu k žalobci ohledně obou hodnotících úsudků i při odhlédnutí od institutu snížené ochrany osobnostních práv žalobce jako osoby veřejné činné přiměřená a není proto neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce dle § 11 a násl. obč. zák., nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje proto zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Učiněné právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž připomíná, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci zasahuje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. I z tohoto důvodu nepřistupuje Ústavní soud ke kasaci rozhodnutí obecných soudů v případech, kdy nedošlo k porušení procesních předpisů v intenzitě dosahující porušení ústavnosti a kdy by kasační rozhodnutí Ústavního soudu bylo pouhým formalismem vedoucímu ke stejným závěrům obecných soudů. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

V souzené věci přicházela úvahu přípustnost dovolání pouze na základě ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jím vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a proto dovolání odmítl jako nepřípustné.

Ve vztahu k napadenému usnesení, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, tedy Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.

Pro úplnost Ústavní soud dále připomíná, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 konstatoval, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Úvahu dovolacího soudu, zda jde o otázku zásadního právního významu (ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.), tedy není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, jestliže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - nejde o projev svévole.

Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, sp. zn. IV. ÚS 573/01, sp. zn. III. ÚS 280/03, sp. zn. I. ÚS 319/03, sp. zn. II. ÚS 644/04, sp. zn. III. ÚS 86/06, sp. zn. III. ÚS 466/06). Taková pochybení však Ústavní soud nezjistil.

Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Stanislav Balík předseda senátu