Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Š., zastoupené Mgr. Richardem Šubrtem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2026 č. j. 20 Co 137/2026-96 za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem [adresa] jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzeným porušením svých práv na ochranu vlastnictví, soudní ochranu, jakož i práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.
2. V nynější věci jde o rozsah náhrady škody za nezákonné rozhodnutí. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovatelce bylo vedeno správní řízení pro podezření ze spáchání dopravního přestupku. Správní orgány ji shledaly vinnou. Následně bylo rozhodnutí odvolacího správního orgánu zrušeno v navazujícím soudním řízení správním k žalobě stěžovatelky, a to rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024 č. j. 56 A 1/2024-43. Správní řízení bylo nakonec zastaveno pro zánik odpovědnosti za přestupek z důvodu promlčení.
3. Stěžovatelka se poté domáhala po státu zaplacení 48 400 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nezákonné rozhodnutí. Škoda měla spočívat v nákladech vynaložených na znalecký posudek, který si stěžovatelka nechala vypracovat v odvolacím správním řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 2. 2026 č. j. 20 C 15/2025-80 žalobě vyhověl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ovšem k odvolání vedlejší účastnice změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba zamítá.
4. Podle městského soudu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. umožňuje nahradit v souvislosti s nezákonným rozhodnutím jen ty náklady, které poškozený účelně vynaložil přímo na zrušení nezákonného rozhodnutí. V nynější věci stěžovatelka předložila znalecký posudek již ve správním řízení a ještě předtím, než bylo vydáno později zrušené nezákonné rozhodnutí. Tento náklad by stěžovatelka vynaložila, i kdyby nedošlo ke zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Stěžovatelka nadto netvrdila nezákonnost přestupkového řízení analogicky jako nezákonné trestní řízení. Přestupkové řízení nebylo excesivní, nebo svévolně vedené. Nepřipadá proto eventuálně v úvahu ani odpovědnostní titul spočívající v nezákonném přestupkovém řízení.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že znalecký posudek si opatřila jako konkrétní prostředek obrany proti rozhodnutí, kterým jí orgán veřejné moci shledal vinnou z přestupku. K jeho vypracování přistoupila teprve poté, co byla v řízení v prvním stupni shledána vinnou na základě pochybných odborných závěrů. Právě neodstranění rozporů v odborných závěrech bylo důvodem zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu. V tomto kontextu proto neobstojí argumentace městského soudu, že nejde o náklad vynaložený přímo na zrušení nezákonného rozhodnutí. Souvislost mezi posudkem a zrušením rozhodnutí je evidentní. Podle stěžovatelky nadto nejsou důsledky výkladu přijatého městským soudem slučitelné se smyslem práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z dosahu tohoto práva totiž vylučuje náhradu škody jen proto, že poškozený se bránil nezákonnému rozhodnutí ještě před jeho vydáním. To penalizuje včasnou procesní obranu.
6. Znalecký posudek předložený účastníkem řízení dále obecně může být odškodnitelným nákladem podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3414/2016). Na argumentaci stěžovatelky nic nezmění ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2026 sp. zn. 30 Cdo 1494/2026, podle nějž zákon č. 82/1998 Sb. nezakládá právo na paušální refundaci všech nákladů vzniklých v souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Nejde z něj totiž dovodit, že rozhodným kritériem je, zda k vynaložení nákladu vzniklo před, nebo po vydání později zrušeného nezákonného rozhodnutí. Podle bodu 17 nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1099/19 (N 156/96 SbNU 36) je dále třeba vždy hodnotit konkrétně účelnost a přiměřenost vynaložených nákladů. Podle nálezu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1795/16 (N 77/85 SbNU 331) rovněž platí, že jsou-li podstatnou příčinou prekluze průtahy správního orgánu, lze nahradit i náklady vzniklé v přestupkovém řízení. K bagatelnosti stěžovatelka konečně upozorňuje, že věc se týká obecné otázky, zda je třeba náklady podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vynaložit před nebo po vydání nezákonného rozhodnutí.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Tyto vady Ústavní soud v nynější věci neshledal. Jak poukazuje sama stěžovatelka, výklad § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zastávaný městským soudem vychází z již vyslovených závěrů Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 30 Cdo 1494/2026 (a tam odkazované předcházející judikatury). Soudy se podle Nejvyššího soudu musí zabývat tím, které z uplatňovaných nákladů byl poškozený nucen jako zvýšené vynaložit právě v souvislosti s tím, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí či k nesprávnému úřednímu postupu, jež bylo třeba napravit. Nejvyšší soud mimo jiné vychází z toho, že náklady spojené s dosažením kýženého (správného) rozhodnutí jsou řešeny jednotlivými procesními předpisy, zatímco újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vzniká až v souvislosti s tím, že dojde k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu, které je třeba odstranit a vynaložit přitom zvýšené náklady. V tom je také rozdíl mezi zněním § 31 odst. 1 téhož zákona před novelizací zákonem č. 160/2006 Sb., a po ní (viz bod 18 rozsudku ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 30 Cdo 293/2019). Dříve totiž zákon umožňoval odškodnit širší rozsah nákladů vynaložených v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí.
10. Stěžovatelce tedy lze přisvědčit, že výklad zastávaný městským soudem v nynější věci rozsah práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny omezuje. Děje se tak ovšem v souladu se zákonem, jak předpokládá čl. 36 odst. 4 Listiny. Takový výklad a zákonná úprava mají i svoje racionální důvody, jak je patrné z uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Také judikatura Ústavního soudu ostatně uznává, že rozsah práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny není absolutní a je věcí rozhodnutí zákonodárce. Právo na náhradu škody nesmí ovšem být zcela popřeno (kupříkladu bod 12 usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3452/18 či bod 18 usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 2460/22). Takovou situaci Ústavní soud v nynější věci neshledal: stěžovatelka měla eventuálně možnost domáhat se náhrady nákladů vynaložených v přímé souvislosti se zrušením nezákonného rozhodnutí právě v soudním řízení správním. Toto právo jí také bylo přiznáno již rozsudkem správního soudu, jak je patrné z příloh ústavní stížnosti.
11. Za přiléhavé nelze považovat ani odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu. Nález sp. zn. III. ÚS 1099/19 se týká povinnosti soudů zohlednit, že i přestupkové řízení může být za určitých okolností jako celek nezákonné, analogicky k nezákonném trestnímu řízení. S touto eventualitou se však městský soud v napadeném rozsudku vypořádal. Stěžovatelka v dosavadním řízení ani takto neargumentovala, a především, proti těmto závěrům městského soudu dále nebrojí. Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 1795/16 lze náklady řízení přiznat jako náhradu škody i za zastupování v přestupkovém řízení, došlo-li k zániku odpovědnosti za přestupek v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty a podstatným důvodem prekluze byly průtahy na straně orgánu projednávajícího obvinění z přestupku. Stěžovatelka ovšem netvrdí, že podstatným důvodem zániku odpovědnosti za přestupek byly průtahy na straně orgánu veřejné moci. Nadto jde v uvedeném nálezu znovu o problematiku přestupkového řízení jako potenciálního samostatného odpovědnostního titulu. Tedy problematiku, která s nynější věcí nesouvisí.
12. Ústavní soud přirozeně rozumí argumentaci stěžovatelky, která klade důraz na širší souvislost zadání znaleckého posudku s důvodem zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Přísnější výklad zastávaný městským soudem ovšem není iracionální, vychází z kritérií, která předvídá ustálená soudní judikatura, a zejména respektuje smysl a účel zákona. Tím je po novelizaci snaha neodškodňovat všechny náklady, které vzniknou v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, ale skutečně jen v bezprostřední souvislosti se zrušením či změnou nezákonného rozhodnutí. Takové závěry Ústavní soud nemůže hodnotit jako neústavní, a to bez ohledu na bagatelnost věci.
13. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu