Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016 č. j. 30 Cdo 633/2016-29 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2016 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí.
2. Stěžovatel byl již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost. Přesto i nyní podaný návrh postrádá základní formální náležitosti ústavní stížnosti, zejména pak není naplněn požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Z evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal od začátku roku 2016 více než desítku návrhu (ústavních stížností) a v rámci řízení o nich byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (např. řízení pod sp. zn. II. ÚS 292/16 aj.). Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady). Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
4. Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2016
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj