Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Toužimské stavební společnosti, s. r. o., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem, se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 1 Cmo 177/2010-131, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. ledna 2010, č. j. 48 Cm 284/2009-113, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 4 Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Chebu domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 1,187.550 Kč. Po vydání rozsudku Okresním soudem v Chebu byl tento rozsudek k odvolání žalobkyně Krajským soudem v Plzni zrušen z důvodu věcné nepříslušnosti a věc postoupena Krajskému soudu v Plzni jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Bezprostředně poté vzala žalobkyně svoji žalobu zpět a Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. června 2009, č. j. 48 Cm 284/2009-101, řízení zastavil a současně zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. K žádosti žalobkyně o vrácení soudního poplatku Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. ledna 2010, č. j. 48 Cm 284/2009-113, rozhodl, že žalobkyni se soudní poplatek ze žaloby ani z odvolání nevrací. Krajský soud v Plzni konstatoval, že jednání ve věci samé je zahájeno přednesem žaloby a tímto okamžikem zaniká i možnost vrátit soudní poplatek ze žaloby a to i tehdy, kdyby úkony věcně nepříslušného soudu byly nicotné, neboť přednes žaloby je úkonem účastníka a nikoliv soudu.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. června 2010, č. j. 1 Cmo 177/2010-131, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel z toho, že jednání před Okresním soudem v Chebu, byť věcně nepříslušným, proběhlo, a proto nelze s ohledem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") zaplacený poplatek vrátit. Přitom nelze přehlédnout skutečnost, že to byla žalobkyně, která podala žalobu u věcně nepříslušného soudu. Odvolací osud dále uvedl, že poplatek není možno vrátit ani na základě § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, neboť okolnost, že soudní poplatky vyměřil věcně nepříslušný soud nelze považovat za nesprávnou výzvu či rozhodnutí.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že jí není možno vrátit soudní poplatek. Vyslovuje přesvědčení, že situaci je nutno posuzovat tak, že řízení bylo na základě zpětvzetí žaloby zastaveno před prvním jednáním, takže je na místě aplikovat § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, přičemž na jednání před věcně nepříslušným Okresním soudem v Chebu je třeba hledět jako na nulitní. Pouze jednání vedené před věcně příslušným soudem má právní relevanci a výsledek takového jednání je pro účastníky závazný. Usneseními Okresního soudu v Chebu, jimiž byl vyměřen soudní poplatek, bylo porušeno právě citované ustanovení, neboť o nich rozhodl věcně nepříslušný soud a následky, které taková rozhodnutí vyvolají, nelze akceptovat. V této souvislosti poukázala stěžovatelka na § 3 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle něhož ve věcech soudních poplatků rozhoduje soud, který je věcně a místně příslušný v prvním stupni. Stěžovatelka dále zpochybňuje výklad § 226 odst. 2 o. s. ř., který provedl Krajský soud v Plzni. K tomu uvádí, že citované ustanovení dopadá na jinou než v předloženém případě řešenou situaci, neboť v dané věci k projednání před věcně příslušným soudem nikdy nedošlo. Pro případ, že nebude aplikován § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, odkázala stěžovatelka na § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, který stanovuje povinnost vrátit soudní poplatek zaplacený na základě nesprávné výzvy soudu nebo na základě nesprávného rozhodnutí. Takový postup je podle stěžovatelky třeba zvolit i v případě rozhodnutí nezákonného (vydaného věcně nepříslušným soudem).
5. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelka brojí toliko proti usnesení o nevrácení zaplaceného soudního poplatku. Ústavní stížnost tedy řeší otázku nákladů řízení. K této otázce se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotná tato otázka, i když se její výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že takové rozhodnutí spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000) a případy, kdy je otázka nákladů řízení otevřena věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo případů, v nichž šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
6. Stěžovatelka v dané věci zpochybňuje výklad a aplikaci § 226 odst. 2 o. s. ř., popř. § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. To lze však učinit pouze tehdy, jestliže je výklad a aplikace výrazem flagrantního ignorování jejich kogentního obsahu nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
7. Ústavní soud v dané věci nepovažuje rozhodnutí obecných soudů za excesivní, nerespektující kogentní normy či jakkoliv svévolné. Obecné soudy svá rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnily a vysvětlily, co je vedlo k rozhodnutí o nevrácení soudního poplatku. K tomu lze dále podotknout, že účelem soudních poplatků je jednak chránit soudní systém před nesmyslnými nebo zbytečnými podáními, které mohou vyústit v nákladné soudní řízení, jednak mají částečně sloužit i ke krytí nákladů již proběhlého řízení. Z tohoto pohledu je také třeba nahlížet na rozhodnutí obecných soudů. V dané věci proběhlo řízení před obecným soudem, třebaže věcně nepříslušným, a v tomto jednání byl dokonce vydán i rozsudek. To znamená, že státu nepochybně vznikly náklady související s řízením. Navíc bylo třeba zohlednit i tu okolnost, že to byla stěžovatelka, která podala žalobu u věcně nepříslušného soudu.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu