Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 65/2005, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 13 To 309/2004, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 40 Nt 957/2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze, a 3) Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze, a 3) Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 2. 5. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 40 Nt 957/2004, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 13 To 309/2004, kterým byla zamítnuta jeho stížnost, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 65/2005, kterým bylo odmítnuto dovolání. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 4, a 90 Ústavy České republiky, a čl. 10 a 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel považuje rozhodnutí soudu prvého stupně za nepřezkoumatelné, neboť v jeho odůvodnění není uvedeno, jak se soud vyrovnal s důvody jeho návrhu, a tyto pouze paušálně označil za shodné s předchozími návrhy na povolení obnovy řízení. Totéž pak učinil i odvolací soud, i když zároveň konstatoval, že návrh stěžovatele byl založen na některých nových skutečnostech. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděně podaná. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy jako nepřípustné. Dovolací soud nejprve zdůraznil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, což se projevuje zejména v tom, že neslouží k nápravě všech vad a všech rozhodnutí. Na to navázal konstatováním, že usnesení ve věci návrhu na povolení obnovy řízení není zařazeno mezi rozhodnutí, jejichž přezkoumávání dovolacím soudem je podle § 265a tr. ř. přípustné. Tuto argumentaci a závěry dovolacího soudu lze mít za ústavně souladné, a proto usnesením dovolacího soudu nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto je ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná. Za situace, že proti usnesení odvolacího soudu ve věci návrhu na povolení obnovy řízení není přípustné dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, je třeba za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje [ve smyslu § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], považovat stížnost proti usnesení soudu prvého stupně. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 40 Nt 957/2004, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí soudu druhého stupně bylo stěžovateli doručeno 14. 10. 2004. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení soudu druhého stupně, a potažmo i usnesení soudu prvého stupně, tedy marně uplynula v pondělí 13. 12. 2004. V části týkající se usnesení soudu prvého stupně a usnesení soudu druhého stupně byla tedy ústavní stížnost podána opožděně. Z takto vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnuta v části týkající se usnesení dovolacího soudu jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona, a ve zbývající části jako opožděně podaná podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2005
JUDr. Jiří Nykodým předseda senátu