Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Z. F., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v [adresa] směřující proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 125/2009-9, č. j. 69 Co 126/2009-9, č. j. 69 Co 127/2009-9, č. j. 69 Co 128/2009-9, č. j. 69 Co 129/2009-9, č. j. 69 Co 130/2009-9, č. j. 69 Co 131/2009-9, č. j. 69 Co 132/2009-9, č. j. 69 Co 133/2009-9, č. j. 69 Co 134/2009-9, č. j. 69 Co 135/2009-9, č. j. 69 Co 136/2009-9, č. j. 69 Co 137/2009-9, č. j. 69 Co 138/2009-9, č. j. 69 Co 139/2009-9, č. j. 69 Co 140/2009-9, č. j. 69 Co 141/2009-9, č. j. 69 Co 142/2009-9, č. j. 69 Co 143/2009-9, č. j. 69 Co 144/2009-9, č. j. 69 Co 145/2009-9, č. j. 69 Co 146/2009-9, a platebním rozkazům Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 48 Ro 700/2008-4, č. j. 48 Ro 702/2008-4, č. j. 48 Ro 710/2008-4, č. j. 48 Ro 705/2008-4, č. j. 48 Ro 707/2008-4, č. j. 48 Ro 709/2008-4, č. j. 48 Ro 711/2008-4, č. j. 48 Ro 713/2008-4, č. j. 48 Ro 715/2008-4, č. j. 48 Ro 717/2008-4, č. j. 48 Ro 671/2008-4, č. j. 48 Ro 720/2008-4, č. j. 48 Ro 678/2008-4, č. j. 48 Ro 680/2008-4, č. j. 48 Ro 682/2008-4, č. j. 48 Ro 684/2008-4, č. j. 48 Ro 686/2008-4, č. j. 48 Ro 688/2008-4, č. j. 48 Ro 690/2008-4, č. j. 48 Ro 693/2008-4, č. j. 48 Ro 695/2008-4, č. j. 48 Ro 697/2008-4, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti HELD, s. r. o., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zavázán plnit vedlejšímu účastníkovi peněžité pohledávky a uhradit náklady jednotlivých řízení. Tvrdí, že v řízení, které předcházelo jejich vydání, byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Podání sice vykazovalo formální vadu, neboť k němu nebyly přiloženy kopie napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze, jak to navrhovatelům ukládá ustanovení § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj však považoval za nadbytečné stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku vyzývat. Ústavní stížnost se totiž co do způsobu argumentace a povahy rozhodnutí, proti kterým brojí, zcela shoduje s dříve podaným stěžovatelovým návrhem, o němž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2125/09. Ve věci nyní posuzované bylo tedy možno rozhodnout na podkladě samotného obsahu ústavní stížnosti, neboť stěžovatel výslovně uvádí, že jde o další ze souboru věcně shodných rozhodnutích o dalších obchodních případech ("splatných fakturách").
Ve věci šlo o to, že Obvodní soud pro Prahu 10 napadenými platebními rozkazy vyhověl jednotlivě podaným návrhům žalobce (nyní vedlejšího účastníka řízení), a žalovanému stěžovateli uložil nahradit náklady vynaložené vedlejším účastníkem v jednotlivých řízeních. Odvolací soud pak nyní taktéž napadenými usneseními nákladové výroky soudu prvního stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo povinností soudů, a to buď spojením věcí či nepřiznáním nákladů ve všech řízeních, zabránit jednání vedlejšího účastníka, které je šikanózní a v rozporu s dobrými mravy. Nešlo mu totiž ani tak o úhradu dluhu jako spíše o to, aby byl stěžovatel sankcionován zaplacením mnohonásobně vyšší částky, a aby se tak na jeho úkor obohatil. Přesto obecné soudy jen nečinně přihlížely.
Jak bylo řečeno, věcně shodnou záležitost vyřešil Ústavní soud již usnesením ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2125/09, jímž návrh stěžovatele směřující proti "prvé sérii" rozhodnutí jako zjevně neopodstatněný odmítl. Na odůvodnění tohoto svého rozhodnutí nyní zcela odkazuje. Z jeho obsahu pro účely nynějšího řízení pouze připomíná, že stěžovatelem požadovaný postup spojení více jeho věcí ku společnému projednání není - ve smyslu rozhodného ustanovení § 112 o. s. ř. co do tam zakotvené podmínky "hospodárnosti" - identifikován toliko hospodárností "nákladovou" (z pohledu žalovaného), nýbrž především hospodárností všeobecně procesní, měřenou z hlediska dispozic k efektivnímu postupu v řízení ve vztahu k jeho cíli (rozhodnutí sporu). Dále pak v rozkazním řízení (o které zde jde), byť spojení více řízení vyloučit zcela nelze, je postupem prakticky a organizačně nepřípadným, a typicky se zde neuplatní (srov. § 175 odst. 1 o. s. ř.); jinak řečeno, nelze adekvátně soudu vytýkat, že - právě jen z hlediska "péče" o náklady řízení žalovaného - ku spojení žalobcových návrhů nepřistoupil. Konečně, nebyla-li řízení spojena ke společnému řízení, není akceptovatelné, jak si představuje stěžovatel, aby rozhodování o nákladech v jednom řízení mohlo mít vliv na rozhodování o nákladech v řízení druhém (nepřiznat náklady proto, že byly jiné náklady žalobci přiznány v dalším řízení, jež proti žalovanému vedl). Tím se vypořádává i možnost uvažovat o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., pokud na ně stěžovatel myslil, poukazoval-li na "rozpor s dobrými mravy" či na "zneužití práva". Také ve vztahu k nyní posuzovanému návrhu stěžovatele tedy Ústavní soud uzavírá, že je prima facie zřejmé, že k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nedošlo, a ke kasačnímu zásahu proto není důvod. Ústavní stížnost stěžovatele byla tedy podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. prosince 2009
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu