II. ÚS 2521/16

Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí zasáhla do jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud v Brně nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků z důvodu zjevně bezúspěšného uplatnění práva, a to nejen s ohledem na charakter žaloby (ochrana osobnosti) a nemožnost uložit žalované povinnost zastavit exekuci, když k tomu slouží právní instrumenty v rámci exekučního řízení, k jehož vedení je žalovaná oprávněna z pozice věřitele z vykonatelného exekučního titulu, ale i pokud jde o povinnost zaplatit stěžovateli jím požadovanou částku, vznikla-li mu jakákoli újma v souvislosti s jím popsaným jednáním žalované, neboť není to žalovaná, kdo by do jeho práv zasahoval neoprávněně. Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně potvrdil a uvedl, že podání exekučního návrhu nemůže být ani podle Nejvyššího soudu neoprávněným zásahem do osobnostních práv. Odvolací soud shledal, že žaloba je nepřípustnou snahou stěžovatele o ingerenci soudu v řízení na ochranu osobnosti do exekučního řízení, nadto způsobem, který nerespektuje, že žalovaná coby oprávněná nemá sama kompetenci exekuci zastavit. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy postupovaly ve věci nesprávně, když stěžovatele, který podal žalobu bez právního zastoupení, nepoučily, že má možnost si požádat o určení advokáta pro nedostatek finančních prostředků. Kdyby měl dostatek finančních prostředků a právní zastoupení, pak by mohl jinak formulovat svůj nárok na náhradu škody a celý petit.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Podstatou ústavní stížnosti byla námitka stěžovatele, že mu ze strany soudu prvního stupně nebylo poskytnuto náležité poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že poučovací povinnost soudu podle § 30 odst. 1 o. s. ř. "není absolutní a nedostatek tohoto poučení nutně nezakládá porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení" [srov. nález ze dne 4. listopadu 2002 sp. zn. IV. ÚS 707/2000 (N 137/28 SbNU 195), usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. III. ÚS 2237/08 či usnesení ze dne 21. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 341/12]. Tato poučovací povinnost je vztažena jen k těm účastníkům řízení, kdož splňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. K jejímu porušení přitom může dojít až tehdy, pokud by "na základě podání účastníka i dalších okolností soudu známých bylo možné se důvodně domnívat, že účastník takové předpoklady splňuje" a současně se jeví být namístě úsudek, že se "bez pomoci právního zástupce neobejde" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2237/08 nebo usnesení ze dne 18. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 2376/10).

7. V daném případě stěžovatel zjevně nesplňoval základní požadavek pro přiznání osvobození od soudních poplatků, proto ani nemohlo být uvažováno o postupu dle § 30 odst. 1 o. s. ř.

8. Jak je rovněž Ústavnímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti, stěžovatel byl v minulosti (a stále je) účastníkem řady soudních řízení, nepochybně se alespoň základně orientuje v problematice soudního řízení a v některých řízeních žádal o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce (viz řízení o ústavních stížnostech stěžovatele vedená např. pod sp. zn. I. ÚS 1617/16 nebo II. ÚS 2521/16, v nichž se domáhal zrušení právě rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno takovýmto žádostem). Lze tedy předpokládat, že stěžovatel byl schopen v řízení uplatňovat svá práva, jakož i to, že si byl vědom možnosti požádat o ustanovení zástupce. Za této situace se nepoučení stěžovatele jeví být nanejvýš formálním pochybením, jež ale není způsobilé zpochybnit napadená usnesení z ústavněprávního hlediska. Jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny jimi porušeno nebylo (srov. též usnesení IV. ÚS 2677/16).

9. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu