II. ÚS 2526/26

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že před Obvodním soudem pro Prahu 4 ("obvodní soud") probíhá soudní řízení, kterým se stěžovatel původně domáhal po vedlejších účastnících zaplacení částky 93 785,87 Kč. Změnou žaloby došlo k rozšíření žalobního požadavku stěžovatele o částku 4 830 228 Kč.

3. V důsledku této změny žaloby vznikla stěžovateli poplatková povinnost ve výši 241 512 Kč. Stěžovatel podáním ze dne 5. května 2026 požádal obvodní soud o osvobození od požadovaného soudního poplatku, žádosti stěžovatele ale obvodní soud nevyhověl a osvobození od soudních poplatků mu napadeným usnesením nepřiznal. Ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatel soudu neprokázal své osobní, majetkové a výdělkové poměry v potřebném rozsahu pro vyhovění žádosti.

4. Stěžovatel proto podal k Městskému soudu v Praze ("odvolací soud") odvolání. Odvolací soud ale stěžovateli nevyhověl a napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zaprvé namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho závěrem, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně svých příjmových poměrů. Odvolací soud stěžovateli vytkl, že ani v odvolacím řízení neosvědčil, zda je starobní důchod jeho jediným příjmem. Současně však na základě výpisu z jeho bankovního účtu konstatoval, že jakýkoli jiný příjem ve výpisu zcela absentuje. Podle stěžovatele je proto závěr o neunesení důkazního břemene v přímém rozporu s obsahem provedeného důkazu i se skutkovým zjištěním samotného odvolacího soudu.

6. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že odvolací soud založil své rozhodnutí také na skutečnostech, které sám v průběhu řízení označil za nerozhodné. Touto námitkou míří na tvrzení vedlejších účastníků, podle něhož disponuje zatajeným majetkem. Ačkoli odvolací soud tuto informaci označil za nerozhodnou, podle stěžovatele ji následně zahrnul do úvah, na nichž své rozhodnutí založil. Stěžovateli přitom neposkytl možnost se k tomuto tvrzení vyjádřit ani je vyvrátit.

7. Zatřetí stěžovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé. Odvolací soud podle něj založil své rozhodnutí mimo jiné na nedostatečném objasnění majetkových poměrů ostatních členů společné domácnosti, hodnoty vozidla či závazků stěžovatele. Doplnění těchto údajů však nebylo předmětem žádné předchozí výzvy soudu. Stěžovatel proto nemohl předvídat, že právě jejich nedoložení bude přičteno k jeho tíži, a neměl ani možnost se k těmto okolnostem v průběhu řízení náležitě vyjádřit či je doložit.

8. Začtvrté stěžovatel v odvolání výslovně navrhl, aby mu bylo přiznáno alespoň částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 85 % poplatkové povinnosti. Odvolací soud se však tímto návrhem věcně nezabýval a nevysvětlil, proč nebylo možné stěžovateli přiznat osvobození alespoň v požadovaném částečném rozsahu.

9. Konečně stěžovatel namítá, že po něm obecné soudy požadovaly prokázání negativních skutečností. Poukazuje zejména na požadavek odvolacího soudu, aby doložil, zda na území Ukrajiny vlastní majetek vyšší hodnoty a jaké má závazky. Stěžovatel uvádí, že nemůže prokázat neexistenci majetku či závazků, které nemá. Současně zdůrazňuje, že jako občan Ukrajiny nemá v době probíhajícího válečného konfliktu reálnou možnost získat od příslušných ukrajinských orgánů věrohodné a úplné podklady, jimiž by požadované skutečnosti doložil.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků zpravidla nedosahuje ústavněprávní intenzity, která by sama o sobě odůvodňovala jeho kasační zásah, přestože takové rozhodnutí může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení. Posouzení toho, zda jsou splněny zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků, náleží primárně obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat jejich úvahy vlastními ani přehodnocovat skutkové závěry či hodnocení důkazů, na nichž jsou tato rozhodnutí založena. K věcnému přezkumu Ústavní soud přistupuje jen výjimečně, zejména tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů vykazovalo znaky svévole, zjevně formalistické aplikace procesních předpisů nebo by bylo v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3229/23 ze dne 15. května 2024, sp. zn. III. ÚS 3279/23 ze dne 20. března 2024).

13. Ústavní soud výše uvedené vady v postupu obecných soudů neshledal. K první námitce stěžovatele tak Ústavní soud konstatuje, že právní závěr obecných soudů zcela zjevně není v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Uvedl-li odvolací soud v bodě 3 svého rozhodnutí, že nemá za osvědčené, zda je starobní důchod jediným příjmem stěžovatele, nezúžil svou úvahu pouze na příjmy zachycené na předloženém bankovním výpisu. Ten sice neprokazoval připsání jiného příjmu na daný účet, nevylučoval však příjmy získávané jiným způsobem. Závěr odvolacího soudu je navíc nutné posuzovat v kontextu ostatních nedostatků žádosti. Stěžovatel dostatečně neobjasnil své měsíční výdaje, poměry společné domácnosti, vlastnictví majetku vyšší hodnoty nebo své závazky. Ani případné prokázání, že starobní důchod představuje jeho jediný pravidelný příjem, by proto samo o sobě nepostačovalo k závěru, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Rozhodující je celkové posouzení jeho osobních, majetkových a sociálních poměrů, přičemž břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru tížilo stěžovatele.

14. Zadruhé není důvodná námitka, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tvrzení vedlejších účastníků o údajném zatajeném majetku stěžovatele. Z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá, že by odvolací soud toto tvrzení převzal jako skutkový podklad svého rozhodnutí. Jeho úvaha spočívala v tom, že stěžovatel svá poměrně kusá tvrzení o osobních a majetkových poměrech nedoložil odpovídajícími listinami. Obvodní soud přitom stěžovateli výslovně sdělil, jakými listinami může své poměry osvědčit. Stěžovatel však vedle potvrzení banky o aktuálním zůstatku na účtu další požadované podklady nepředložil, což odvolací soud zohlednil v bodě 4 svého usnesení. Není proto patrné, že by rozhodnutí vycházelo ze skutečnosti, k níž se stěžovatel nemohl vyjádřit.

15. V této souvislosti zároveň stěžovatel přehlíží hlavní sdělení napadených rozhodnutí. Obecné soudy v řízení v zásadě nezpochybňují pravdivost tvrzených skutečností, konstatují ale, že stěžovatel svá tvrzení nepodkládá přesvědčivými listinami, případně tato tvrzení nejsou z kontextu celé věci úplná, resp. dostatečná. Pokud proto stěžovatel tvrdí, že na chod domácnosti přispívá částkou 4 868 Kč, věrohodně své tvrzení neosvědčuje. Požadavek soudu v této souvislosti není nijak nepřiměřený, když tyto náklady musí být z bankovního účtu nějakým způsobem v pravidelné výši odčerpávány (např. odesláním na bankovní účet dalšího člena domácnosti). K této logické námitce obecných soudů se stěžovatel nijak nevyjadřuje.

16. Zatřetí napadené rozhodnutí nelze považovat za překvapivé. Poukázal-li odvolací soud na chybějící údaje o výdajích stěžovatele, poměrech jeho domácnosti, hodnotě vozidla či závazcích, nešlo o nové skutečnosti, na jejichž možné zohlednění měl být stěžovatel předem zvlášť upozorněn. Odvolací soud tím pouze konkretizoval, v čem spatřoval neúplnost a nedostatečnou průkaznost předloženého prohlášení. Z žádného ustanovení právního řádu zároveň nelze dovodit paušální povinnost obecných soudů vyzývat žadatele k doplnění neúplného prohlášení. Tento postup je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, kdy Nejvyšší soud dlouhodobě prezentuje závěr zmiňovaný výše, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3047/2014 ze dne 24. února 2015). Dále je třeba podotknout, že formulář "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech" v závěru obsahuje prohlášení žadatele, že údaje, které uvedl, jsou pravdivé a že nezamlčel žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování soudu o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel tedy byl o nutnosti nejen úplného, ale rovněž věrohodného doložení osobních, majetkových i výdělkových poměrů řádným způsobem poučen (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 707/19 ze dne 17. července 2019). Ústavní soud tak v postupu obecných soudů neshledává žádné ústavněprávní pochybení.

17. Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněnou i čtvrtou námitku stěžovatele. Je sice pravdou, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí otázkou částečného osvobození poplatkové povinnosti blíže nezabýval, přesto takový nedostatek nedosahuje ústavněprávní intenzity. Stěžovatel svůj návrh na částečné osvobození totiž odůvodnil velmi stroze, resp. nedostatečně. Z jeho návrhu tak například není patrné, z jakých finančních zdrojů by došlo k úhradě takto sníženého soudního poplatku. Ponížený soudní poplatek by totiž v kontextu přiznaných příjmů stěžovatele činil stále relativně vysokou částku (konkrétně částku 36 226, 80 Kč, tedy 15 % z původní poplatkové povinnosti). Při příjmu ze starobního důchodu ve výši 8 275,60 Kč, výdaji na chod domácnosti ve výši 4 868 Kč a při zvážení zbylých osobních nákladů na léky a jiné osobní potřeby spolu s nízkým aktuálním zůstatkem na bankovním účtu by uhrazení sníženého soudního poplatku bylo rovněž obtížně představitelné. V tomto ohledu je tak zřejmé, že stěžovatel by musel dlužnou částku financovat z jiných zdrojů (ať už v podobě dalších příjmů nebo se obrátit na některého z členů rodiny). O těchto dalších možnostech měl ale právě stěžovatel informovat již obvodní soud ve své žádosti, což ovšem neučinil.

18. Konečně nelze přisvědčit tvrzení, že obecné soudy po stěžovateli požadovaly nepřípustné prokazování negativních skutečností. Nebylo totiž jeho povinností s absolutní jistotou prokázat, že žádný další majetek ani závazky nemá. Musel však své poměry úplně a věrohodně popsat a v rozsahu svých reálných možností je také doložit. Ústavní soud nepřehlíží, že válečný konflikt na Ukrajině může získávání podkladů od tamních orgánů podstatně ztěžovat, případně i znemožnit. Stěžovatel však konkrétně neosvědčil, že potřebné údaje nebylo možné získat právě v jeho případě. Obecným soudům tak předložil pouze obecné informace o bezpečnostních hrozbách a následcích války. Za těchto okolností není ústavně nepřijatelný závěr soudů, že stěžovatel svá tvrzení mohl doložit přesvědčivěji a že podmínky pro osvobození od soudních poplatků nebyly v řízení osvědčeny.

19. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti, který nyní sdílí osud neúspěšné ústavní stížnosti, Ústavní soud samostatně nerozhodoval, když rozhodl bezodkladně poté, co se seznámil s jejím obsahem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu