Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. A. Ch., právně zastoupeného JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. 51 T 59/2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou dne 13. 10. 2008, doplněnou v souladu s výzvou Ústavního soudu dne 4. 12. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k samostatnému peněžitému trestu ve výši 15 tis. Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 podle § 253 odst. 1 trestního řádu jako opožděné zamítnuto a současně nebylo povoleno navrácení lhůty k podání odvolání dle § 61 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel se obrátil na ministra spravedlnosti s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona. Dopisem ze dne 16. 9. 2008 mu bylo sděleno, že po přezkoumání spisového materiálu nebyly shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona a jeho podnět byl odložen. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá rozsudek obvodního soudu, vydaný v I. stupni (právní moci nabyl dnem 28. 12. 2007), kterému vytýká vadný postup řízení, nesprávně zjištěný skutkový stav věci, jakož i nesprávné hodnocení důkazů.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). a dospěl k závěru, že je nepřípustná.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti znamená, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, které při své činnosti musí postupovat ústavně konformním způsobem. Ústavní stížnost tedy představuje poslední mechanismus ochrany ústavnosti, který nastupuje v případě selhání všech předchozích prostředků k nápravě. Lze ji proto obvykle podat teprve poté, co navrhovatel využil všech opravných prostředků, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná a v důsledku toho meritorně neprojednatelná. V dané věci stěžovatel podal, ač řádně soudem poučen, odvolání proti rozsudku soudu I. stupně až po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání odvolání, které nebylo z toho důvodu odvolacím soudem věcně projednáno. Z hlediska Ústavního soudu je proto třeba na věc nahlížet tak, že stěžovatel nevyčerpal (řádně) všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje a z uvedeného důvodu není možné předmětnou ústavní stížnost vůbec projednat.
S ohledem na okolnosti výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, a to v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2009 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj