II. ÚS 2575/25

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení č. j. KRPA-311520-923/TČ-2021-000093-MA ze dne 19. června 2025 byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč. Důvodem byla skutečnost, že - stručně vyjádřeno - v rozporu se svou zákonnou povinností svědčit podle § 97 a násl. trestního řádu, o které byl spolu s výjimkami důkladně poučen, odmítl dne 12. června 2025 vypovídat coby svědek v rámci trestního řízení vedeného pro zvlášť závažný zločin dotačního podvodu a legalizace výnosů z trestné činnosti, aniž by přitom uvedl zákonný důvod, z jakého odmítá ve věci vypovídat, a ani po poučení o možnosti uložení pořádkové pokuty nezjednal nápravu, setrvával na svém mlčení a důvody svého postupu zákonným způsobem nekonkretizoval.

3. Proti uvedenému usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

4. Stěžovatel namítá, že uplatnil své zákonné právo nevypovídat z obavy z možné kriminalizace, přičemž nebyl povinen specifikovat, kvůli které osobě či situaci toto právo využívá. Policejní orgán si podle něj nepřípustně přisvojil roli rozhodovat o dostatečnosti důvodu k odepření výpovědi. Městskému soudu vytýká, že se nevyrovnal s námitkami týkajícími se podjatosti policejního orgánu, vedení výslechu a pochybností o zákonnosti poučení i přístupu k právnímu zástupci stěžovatele. Napadené usnesení považuje za vnitřně rozporné, neboť na jedné straně konstatuje, že stěžovatel odmítl vypovídat bez uvedení zákonného důvodu, ale zároveň připouští, že učinil odkaz na zákonné důvody. Brojí proti způsobu, jakým policejní orgán reagoval na námitku podjatosti. Tvrdí, že policejní orgán zneužil institut pořádkové pokuty k donucení k výpovědi, když navíc její výše byla určena bez doložení stěžovatelových konkrétních majetkových poměrů.

5. Poté, co byl stěžovatel poučen o tom, že součástí senátu, který by měl o věci rozhodovat, je soudce Jaromír Jirsa, podal prostřednictvím svého právního zástupce námitku jeho podjatosti. O té rozhodl I. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 18. září 2025 tak, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci.

6. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

7. Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích již mnohokrát najevo, že není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti toliko ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudu nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je slučitelný s ústavním pořádkem [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

8. Stěžovatel se mýlí, jestliže tvrdí, že nebyl povinen specifikovat důvody, kvůli kterým odepírá podat svědeckou výpověď, a že si policejní orgán nepřípustně přisvojil roli posuzovat dostatečnost takových důvodů, a že to snad zakládá podjatost policejního orgánu (konkrétního vyšetřovatele). Právo odepřít výpověď vyplývající z § 100 odst. 1 a 2 trestního řádu představuje výjimku ze zákonné povinnosti svědčit, a vyslýchající orgán je oprávněn i povinen posuzovat, zda důvody, kvůli kterým svědek odmítá vypovídat, lze podřadit pod některý z uvedených zákonných důvodů. Základním předpokladem pro splnění tohoto úkolu je pak pochopitelně to, že svědek uvede důvody, kvůli kterým odepírá výpověď (srov. PÚRY, F. In ŠÁMAL, P. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1475). Jestliže by svědek mohl odepřít výpověď bez udání důvodu, fakticky by tím byla zákonná povinnost svědčit popřena, resp. právo odepřít její splnění by bylo snadno zneužitelné.

9. V posuzované věci policejní orgán odůvodnil uložení pořádkové pokuty primárně tím, že stěžovatel v postavení svědka ani po opakovaném poučení neuvedl žádný zákonný důvod pro odepření výpovědi. Poukázal na to, že stěžovatel nemá zákonnou povinnost mlčenlivosti, není v příbuzenském poměru k žádnému z obviněných, a ani neuvedl, že by svou výpovědí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Takové odůvodnění nevykazuje žádný ústavněprávní deficit, takže pokud je městský soud v napadeném usnesení akceptoval, nelze mu ničeho vytýkat.

10. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že se městský soud v napadeném usnesení nevypořádal s námitkami uplatněnými ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Městský soud sice stručně, avšak dostatečně v bodě 7 napadeného usnesení reagoval jak na námitku týkající se údajné podjatosti policejního orgánu, tak i na námitku směřující proti nedoručení usnesení policejního orgánu právnímu zástupci stěžovatele. Ústavní soud neshledal v této argumentaci městského soudu vady ústavněprávní relevance. Jestliže stěžovatel tvrdí, že se městský soud nevypořádal s jeho námitkami směřujícími proti způsobu vedení výslechu a zákonnosti poskytnutého poučení, Ústavní soud konstatuje, že tyto námitky ve skutečnosti nebyly zahrnuty do stížnosti stěžovatele podávané proti usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty (tato stížnost byla přiložena k ústavní stížnosti).

11. Účel pořádkové pokuty nespočívá pouze v sankcionování porušení procesních povinností určitého subjektu trestního řízení, ale slouží rovněž k donucení takového subjektu, aby svou povinnost splnil, tedy aby nepokračoval v jejím porušování. Policejní orgán tedy nijak nepochybil, jestliže uložením pořádkové pokuty směřoval k tomu, aby stěžovatel splnil svou zákonnou svědeckou povinnost.

12. Ústavní soud za neopodstatněnou považuje i námitku týkající se vyměření pořádkové pokuty bez zjištění stěžovatelových majetkových poměrů. Policejní orgán na 3. straně usnesení o uložení pořádkové pokuty vysvětlil, že výši pořádkové pokuty určil podle dostupných informací z bankovních účtů, z nichž vyplývá, že stěžovatel je osobou s vyššími příjmy plynoucími z podnikatelské činnosti. Poukázal na vysokou závažnost trestní věci, v níž měl stěžovatel vypovídat. S ohledem na procesní charakter rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty považuje Ústavní soud i toto odůvodnění za dostatečné.

13. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 24. září 2025

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecného soudu, který zamítl jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu v trestní věci. Policejní orgán stěžovateli uložil pořádkovou pokutu, neboť odmítl svědčit, aniž by uvedl zákonný důvod, pro který odmítá vypovídat.

2. Poté, co byl stěžovatel poučen o tom, že součástí senátu, který by měl o věci rozhodovat, je soudce Jaromír Jirsa, podal prostřednictvím svého právního zástupce námitku jeho podjatosti. V ní uváděl, že jej považuje "za jednu z osob, která se dlouhodobě dopouští jednání vůči osobě právního zástupce klienta, které má jeho osobu dehonestovat, na základě nepravdivých tvrzení, jako výraz animozity určité skupiny v justici vůči bývalému soudci, a to, ačkoliv formálně nikdy ani nebyli představeni".

3. Soudce Jaromír Jirsa k námitce podjatosti uvedl, že se k ní stěží může vyjádřit, neuvádí-li stěžovatel konkrétně, jak právního zástupce dehonestoval. Uvedl, že nemá žádný vztah k právnímu zástupci stěžovatele, osobně jej nezná a necítí se být podjatý. Ví jen bez bližších podrobností, že právní zástupce je bývalý soudce, který před řadou let skončil ve funkci v souvislosti s řízením pod vlivem návykových látek. Je podle něj možné i to, že se k tomuto jeho chování vyjádřil kriticky, tím spíše, působil-li v minulosti jako prezident Soudcovské unie. V každém případě mu minimálně deset let není o právním zástupci nic známo a ani se k jeho osobě v této době nijak nevyjadřoval.

4. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], z důvodu ústavní garance nestrannosti soudu.

5. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Jde-li o subjektivní kritérium, vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě a nestrannost soudce je presumována, dokud není prokázán opak. Mezi relevantními faktory posouzení může být kromě jiného skutečnost, že se soudce vůči účastníkovi (resp. jeho advokátovi) choval nepřátelsky nebo projevoval nesnášenlivost z osobních důvodů (viz usnesení ze dne 20. září 2022 sp. zn. Pl. ÚS 19/22, bod 24). Objektivní kritérium pak vypovídá o tom, zda soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

6. První senát Ústavního soudu neshledal, že by - s ohledem na zjištěné skutečnosti - mohly vzniknout oprávněné pochybnosti o nepodjatosti soudce Jaromíra Jirsy.

7. V posuzované věci sám stěžovatel uvádí, že soudce Jaromíra Jirsu osobně nezná. Podjatost podle něj vyplývá z blíže nespecifikovaných výroků soudce, kterých se měl dopustit ve vztahu k právnímu zástupci stěžovatele. Neuvedl však žádná konkrétní tvrzení či jakoukoliv situaci, která by k nim vedla, dokonce ani nekonkretizoval, v čem ono údajné dehonestování mělo spočívat. Za takové situace I. senát nemá jak hodnotit věrohodnost a důvodnost stěžovatelovy námitky. Samotné vyjádření stěžovatele v tomto smyslu nemůže stačit ani pro vyvolání pochybnosti o nepodjatosti soudce, protože nelze vycházet jen z osobního dojmu účastníka řízení, ale z reálné existence objektivních okolností vedoucích k takovým pochybnostem [viz nález ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255) či usnesení ze dne 30. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 2260/10].

8. Pokud by pak první senát vyšel z vyjádření soudce Jaromíra Jirsy o možných výrocích na adresu právního zástupce před více než deseti lety, ani ty pochybnost o nepodjatosti soudce nezakládají. Taková hodnocení profesního pochybení právního zástupce, pronesená navíc zřejmě z pozice předsedy Soudcovské unie, by nebylo lze brát jako nepřátelský projev jen s ohledem na to, že se mohlo jednat o projev kritiky vůči soudci a jeho profesionalitě. I s přihlédnutím k časovému odstupu od dané situace je proto nelze hodnotit tak, že by mohly založit natolik intenzivní vztah soudce a právního zástupce stěžovatele, aby soudce nebyl schopen nestranně rozhodovat.

9. Protože I. senát Ústavního soudu neshledal v posuzované věci splnění podmínky uvedené v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodl, že soudce Jaromír Jirsa není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2575/25.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu