Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Janou Vitákovou, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 3, proti výroku I bodu 1.9 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2026 č. j. 32 Co 53/2026-3508, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) L. K. a 2) A. K., nezletilých 3) K. K. a 4) V. K. a 5) S. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení části v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2, ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Napadenou částí rozhodnutí Krajský soud v Praze ("krajský soud") stěžovateli uložil povinnost zdržet se své přítomnosti při styku prarodičů (ze strany otce) s nezletilými včetně jejich předání před a po styku mezi matkou a prarodiči nebo některému z nich s nezletilými.
2. Vzhledem k úzce vymezenému předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti není nutné obsáhle rekapitulovat průběh předchozího řízení a obsah vydaných rozhodnutí. Postačí uvést, že Okresní soud v Benešově ("okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2025 č. j. 0 P 103/2023-3088 zamítl návrh vedlejších účastníků 1) a 2) na stanovení styku nezletilých s prarodiči (výrok I).
3. K odvolání stěžovatele i obou prarodičů, vedlejších účastníků 1) a 2), ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že styk nezletilých s prarodiči umožnil. Současně stanovil harmonogram tohoto styku v roce 2026 a od roku 2027 dále s tím, že prarodiče se na styku s nezletilými mohou s jejich matkou domluvit jinak (výrok I body 1.1 a 1.2). Krajský soud dále upravil dílčí aspekty předávání nezletilých, zahrnující též součinnost a informační povinnost (výrok I body 1.3 až 1.8). Napadenou částí rozsudku (výrok I bod 1.9) stanovil stěžovateli povinnost zdržet se své přítomnosti při styku prarodičů s nezletilými včetně jejich předání před a po styku. Upravil rovněž postavení OSPOD v souvislosti s účastí na styku a předávání nezletilých (výrok I bod 1.10).
4. Krajský soud ke stěžované části rozhodnutí uvedl, že ve vztahu k úpravě styku nezletilých s prarodiči zamezil osobní přítomnosti stěžovatele, neboť by mohlo jít už nyní o předvídatelný důvod, pro který by nezletilé minimálně zpočátku mohly styk odmítat. Kromě toho odkázal na souběžně vedené řízení u krajského soudu (sp. zn. 32 Co 52/2026), v němž bylo zjištěno, že aktuálně není osobní kontakt stěžovatele s nezletilými objektivně možný.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení (ve shora specifikované části). Krajskému soudu vytýká, že neobjasnil, z jakého zákonného ustanovení dovozuje možnost uložit v řízení o styku prarodičů jednomu z rodičů časově neomezenou povinnost zdržet se osobní přítomnosti. Rozhodnutí považuje za překvapivé a skutkově nepodložené. Vymezuje se rovněž vůči závěru, že jeho osobní kontakt s nezletilými aktuálně není objektivně možný. Stěžovatel dále namítá nepřiměřenost přijaté úpravy, která není koncipovaná jako časově omezená. Zmiňuje též pozitivní závazek státu vytvářet podmínky pro zachování a obnovu vztahu rodičů a dětí. Stěžovatel opakuje, že byl zkrácen na svém právu účastnit se řízení před soudem prvního stupně. Poukazuje též na problémy s doručováním předvolání na jednání odvolacího soudu plánované na 8. 6. 2026.
Splnění podmínek řízení
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátkou. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Věcné posouzení
7. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit tomu odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jimi zjištěný skutkový stav a např. určovat, jaký rozsah péče je pro dítě vhodný, kde se má realizovat apod. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zruší jen tehdy, jsou-li neústavní (srov. např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2884/22, bod 27). K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je totiž dostatečně jasné, jakými úvahami se tento soud řídil při stanovení vyloučení stěžovatele z přítomnosti při styku nezletilých s prarodiči, přičemž v těchto úvahách Ústavní soud neshledal jakýkoliv ústavněprávní deficit.
8. Při rozhodování o styku dítěte s prarodičem podle § 927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník") je rozhodující nejlepší zájem dítěte. Prarodiče sice zpravidla patří mezi osoby dítěti blízké a jejich vztah s vnoučaty může požívat ochrany rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, to však neznamená, že by styk prarodiče s dítětem byl automatický nebo že by jej bylo možné posuzovat stejně jako styk rodiče s dítětem. Rodiče vykonávají rodičovskou odpovědnost a odpovídají za výchovu dítěte; jejich postoj proto nelze pominout, byť jejich nesouhlas sám o sobě k zamítnutí návrhu nepostačuje. Soud musí hodnotit zejména kvalitu vztahu dítěte k prarodiči, dopad případné absence styku na dítě, názor dítěte a konkrétní rodinné poměry včetně toho, zda a jak se konflikt mezi dospělými promítá do situace dítěte (srov. nález ze dne 28. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 395/22, body 22 až 24).
9. Stěžovatel nenapadá rozsah stanoveného styku nezletilých s prarodiči. Ústavní soud přesto kvituje, že krajský soud při stanovení jeho harmonogramu respektoval nosné právní závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 1081/20, z nichž vyplývá, že rozsah styku dalších příbuzných s dítětem nemůže být rozsáhlejší či postaven na roveň styku rodičů s dítětem (bod 24). Tento požadavek je v nyní posuzované věci naplněn (srov. rozsah styku prarodičů s nezletilými stanovený ve výroku I body 1. 1 a 1.2). Lze doplnit, že judikatura Ústavního soudu připouští rovněž kritické přehodnocení přání nezletilého dítěte, které tak nepředstavuje "nepřekonatelnou překážku" při úpravě výchovných poměrů nezletilých. Důvody, kvůli kterým se krajský soud odchýlil od přání nezletilých v nyní posuzované věci, jsou přitom z napadeného rozhodnutí dostatečně seznatelné (srov. rozsudek krajského soudu, bod 28).
10. Podstatou ústavní stížnosti je vyloučení přítomnosti stěžovatele ze styku s prarodiči, jemuž stěžovatel v prvé řadě vytýká nedostatek právního či zákonného podkladu. Stěžovatel ovšem přehlíží, že tento právní základ lze logicky dovodit z § 927 občanského zákoníku, který umožňuje stanovit prarodičům samostatný styk s nezletilými, tj. bez přítomnosti rodičů. Zašel-li krajský soud ještě o krok dále a výslovně stěžovatelovu přítomnost vyloučil, a to na rozdíl od přítomnosti matky, neučinil tak svévolně, ale s naplněním shora vymezených premis nálezové judikatury Ústavního soudu (tj. zohlednění konkrétních rodinných poměrů a promítnutí konfliktu mezi dospělými do situace dítěte), což mu nelze vytýkat. Krajský soud rozhodoval s vědomím, že styk stěžovatele s nezletilými dlouhodobě neprobíhá. Přihlédl k aktuálnímu stavu nezletilých a jejich zjevné neochotě pobývat s prarodiči a zhodnotil, že je třeba vytvořit nejprve prostor k opětovnému a postupnému sbližování s prarodiči, jemuž by mohla přítomnost stěžovatele, kterého nezletilé odmítají, spíše uškodit (srov. rozsudek krajského soudu, bod 30).
11. Krajský soud zjevně usiloval o nalezení řešení souladného s nejlepším zájmem stěžovatelových dcer. Uvedl, že v nejlepším zájmu žádného dítěte není, aby se vysoce konfliktní spor rodičů bez zjevného objektivního důvodu dotýkal také jeho vztahu k osobám příbuzným, zvláště k prarodičům. Ve shodě s okresním soudem konstatoval, že obě nezletilé jsou zatíženy právě vysoce konfliktním sporem rodičů, nicméně zcela jistě není v jejich zájmu, aby byl jejich sociální život omezený pouze na matku a osoby příbuzné či blízké z její strany (tamtéž, bod 29). Zhodnotil-li krajský soud, že k dosažení tohoto cíle je nutné vyloučit přítomnost stěžovatele (při předávání i styku nezletilých s prarodiči), jedná se o výsledek úvahy, která je podložena racionálními argumenty, v níž Ústavní soud neshledal ústavněprávní deficit. Krajský soud vycházel z detailní znalosti rodinné situace a svého předchozího závěru formulovaného v usnesení vydaného o pouhé tři dny dříve než nyní napadené rozhodnutí (srov. usnesení krajského soudu ze dne 13. 7. 2026 č. j. 32 Co 52/2026-3517), že styk nezletilých není aktuálně možný. Skutečnost, že krajský soud citovaným usnesením zrušil prvostupňové rozhodnutí týkající se úpravy styku rodičů a nezletilých a okresnímu soudu přikázal provedení a doplnění důkazu znaleckým posudkem s tím, že se má znalkyně podrobně vyjádřit k možnosti osobního kontaktu otce a nezletilých (bod 41 usnesení), na relevanci aktuálních poměrů, z nichž napadené rozhodnutí vzešlo, nic nemění. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že krajský soud jednal s jasnou vizí (bod 29 rozsudku), že nastavená "úprava by mohla být v budoucnu i jedním ze způsobů nápravy vzájemného vztahu s otcem a eliminace dosavadního až nezdravého vlivu matky a jejího výchovného prostředí." Postup krajského soudu tudíž naplňuje pozitivní závazek, jehož se ostatně dovolává rovněž stěžovatel, spočívající v aktivním působení orgánů veřejné moci k obnovení vztahu mezi rodiči a dětmi (k předchozím proaktivním krokům obecných soudů v rodičovském konfliktu stěžovatele a matky nezletilých srov. tamtéž, bod 27). V neposlední řadě lze doplnit, že ukázal-li by se krajským soudem nastavený režim jako nefunkční, přichází v úvahu nastavení nové úpravy. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě vztahů rodičů (včetně prarodičů) s nezletilými dětmi totiž nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných, a tedy nezměnitelných, což vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů (srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13). Není nutno dodávat, že preferovanou variantou je, aby v tomto ohledu rodiče i prarodiče případně dosáhli shody bez ingerence soudu.
12. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v tom, že by snad napadené rozhodnutí bylo (z ústavněprávního pohledu nepřípustně) překvapivé. Překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tedy podle ustálené judikatury považovat pouze takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2026 sp. zn. II. ÚS 160/26, bod 21 a tam odkazovaná judikatura). Tak tomu v posuzované věci nebylo, neboť stěžovatel měl (obdobně jako další účastníci) dostatek prostoru k uplatnění a prokázání svých tvrzení. Požadavek na absenci překvapivosti neznamená, že účastníkům musí být předem znám výsledek soudního řízení. Konečně, upozorňuje-li stěžovatel na tvrzený zásah do práva být přítomen jednání soudu (nalézacího i odvolacího), vznáší argument, s nímž se již vypořádal krajský soud, který přesvědčivě vyložil, proč k zásahu do stěžovatelových procesních práv nedošlo. Na jeho odůvodnění postačí odkázat (srov. rozsudek krajského soudu, body 21-22).
13. Ústavní soud proto uzavírá, že krajský soud neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu