II. ÚS 2612/11

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž mělo dojít k porušení jejího ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka se nemůže smířit s názorem soudu, že předchozí politická příslušnost soudkyně bez dalšího nezakládá pochybnost o osobním vztahu soudce k účastníkům či předmětu řízení, přičemž odkazuje na čl. 81 a čl. 82 Ústavy a ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř., z nichž vyvozuje, že soudce musí být nezávislý a nestranný. Stěžovatelka je přesvědčena, že členství soudkyně v bývalé KSČ ve spojení se skutečností, že meritorní rozhodnutí v dané věci může pozitivně ovlivnit poměry třetí osoby, tj. pana A. M., rovněž člena bývalé KSČ, neposkytuje záruku spravedlivého a nestranného soudu. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka nadto poukázala na skutečnost, že soudkyně JUDr. M. H. rozhodovala i v jiné její věci, v níž byla nařízena exekuce na její majetek. I toto rozhodnutí svědčí v neprospěch a ke škodě stěžovatelky a naopak ve prospěch státu a komunisticky orientovaným osobám, což stěžovatelka přičítá věrnosti jmenované soudkyně ke zmíněné politické orientaci.

Z napadeného usnesení bylo zjištěno, že jím Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že soudkyně Krajského soudu v Ostravě JUDr. M. H. není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 10 Co 914/2010. Reagoval tak na návrh stěžovatelky, odůvodněný jejím zjištěním, že uvedená soudkyně byla dle seznamu zveřejněného v lednu 2011 na portálu Ministerstva spravedlnosti členkou bývalé KSČ, z čehož vyvodila, že bude nadržovat A. M. (také bývalému členovi KSČ), s nímž stěžovatelka vede spor o vlastnictví nemovitosti, o niž v předmětném dědickém řízení jde. Vrchní soud dospěl k závěru, že podmínky ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. dány nejsou, neboť bývalé členství v politické straně bez dalšího není způsobilé založit pochybnost o nestrannosti soudce.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Listiny). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Podstata uplatněné námitky podjatosti i argumentace obsažené v ústavní stížnosti spočívá v předchozím členství dotčené soudkyně v KSČ. Obdobnou problematikou se již Ústavní soud v minulosti zabýval. V nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 mj. vyslovil, že členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat s přihlédnutím k jedinečným okolnostem toho kterého případu. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen. Možné námitky podjatosti soudce však přirozeně vyžadují splnění všech podmínek vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci v souladu s příslušným ustanovením daného procesního předpisu. Žádné takové jedinečné okolnosti však stěžovatelka ve své námitce neuváděla, neboť pouze tvrdila, že bývalé členství soudkyně v KSČ v ní vzbuzuje nedůvěru a vede k nadržování jinému účastníku, který byl rovněž členem KSČ. Jak uvedl vrchní soud v napadeném usnesení, obecné tvrzení stěžovatelky, že soudkyně je součástí sítě komunistických soudců a státních zástupců a nadržuje tak jinému účastníku, který byl rovněž členem KSČ, je pouze jejím hodnotovým postojem či osobním pocitem, není však důvodem pro postup dle § 14 odst. 1 o.s.ř. Pokud pak stěžovatelka projev nadržování jinému spatřovala v tom, že jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků nebo nebylo vyhověno jejímu návrhu na přerušení řízení, takové skutečnosti nemohou být důvodem pro vyloučení soudce, neboť jde výlučně o procesní postup soudce v řízení a způsob jeho rozhodování, což jsou z hlediska ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř. důvody nepřípustné. Výše uvedený řádně odůvodněný závěr vrchního soudu nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Je v souladu i s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu, vydanými v obdobných věcech, na něž Ústavní soud pro stručnost odkazuje (viz III. ÚS 3268/10, III. ÚS 860/11, III. ÚS 536/11, II. ÚS 1260/11, I. ÚS 1448/11, I. ÚS 1833/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dalším argumentem stěžovatelky (odůvodňujícím podjatost soudkyně i pro její dřívější rozhodování v exekuční věci), se Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity nezabýval, neboť byl poprvé uplatněn až v ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem vrchního soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2011

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu