Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. M., advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2023 č. j. 22 Cdo 82/2023-290, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022 č. j. 28 Co 102/2022-251 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 1. 2022 č. j. 8 C 410/2020-225, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se jako žalobce u Okresního soudu Praha-západ domáhal uložení povinnosti žalované (Bc. R. A.) zaplatit mu 85 223 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobu později rozšířil tak, že se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 95 015 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1. 2022 č. j. 8 C 410/2020-225 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 16. 6. 2022 č. j. 28 Co 102/2022-251 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli 9 805 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 1 146 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 11. 2020 do zaplacení; ve zbývající části výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost však nijak nevymezil, proto je Nejvyšší soud odmítl jako vadné a tudíž neprojednatelné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v důsledku vad řízení, spočívajících v nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, dospěly obecné soudy k nesprávným skutkovým závěrům a následně nesprávným rozhodnutím, která stěžovatele trvale poškozují. Namítá zejména vady v dokazování, kdy byly opomenuty některé důkazy, a také rozporuje správnost závěrů odvolacího soudu. Obecné soudy podle přesvědčení stěžovatele jednaly v rozporu se zákonem (§ 153, § 132 o. s. ř. a § 157 odst. 2 o. s. ř.), přičemž řízení vedly, aniž respektovaly ustanovení o rovnosti účastníků řízení a povahou i intenzitou vad tak porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zda je ústavní stížnost přípustná ve smyslu § 75 téhož zákona. Zákonné podmínky pro podání ústavní stížnosti splněny jsou, nicméně ústavní stížnost je zčásti nepřípustná.
6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) přijal Ústavní soud závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně uzavřel, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
7. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí svévolí; v části směřující proti rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
8. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje převážně k postupu obecných soudů v rámci nalézacího a odvolacího řízení; proti způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání, stěžovatel ničeho konkrétního nenamítá, pouze obecně odkazuje na § 237 o. s. ř. Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelova dovolání dospěl k závěru, že napadené usnesení Nejvyššího soudu odpovídá jeho obsahu. Nejvyšší soud v něm neshledal žádnou způsobilou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Splnění této náležitosti podle Nejvyššího soudu nelze dovodit ani jinak z obsahu podání. Nejvyšší soud postupoval způsobem předvídaným v § 243c odst. 1, větě první, o. s. ř., odmítl-li dovolání stěžovatele, a za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor.
9. Na základě shora uvedeného proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu