II. ÚS 2659/09

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu a tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Vedlejší účastník J. S. se žalobou domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 5 (řízení vedené pod sp. zn. 18 C 526/2008) proti žalovaným 1) stěžovatelce, 2) JUDr. J. K., správci konkursní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., finančních nároků z pracovněprávního vztahu s výše jmenovaným správcem konkursní podstaty v celkové výši 71.528,80 Kč. Dne 17. června 2009 podal JUDr. J. K. návrh na delegaci věci k Okresnímu soudu v Litoměřicích. Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl tak, že věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 526/2008 přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích. Svůj postup podle § 12 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil mimo jiné tím, že některé skutkově totožné věci se stejnými žalovanými jsou již vedeny u Okresního soudu v Litoměřicích, proto je vhodné, aby i shora uvedená věc byla přikázána jmenovanému soudu, v jehož obvodu má sídlo druhý žalovaný, a u nějž jsou shromážděny listinné důkazy. Odkázal přitom na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2009, dle kterého byla věc se stejnými žalovanými již Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázána. Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na napadené usnesení. Vedlejší účastník JUDr. J. K. se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastník J. S. ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil souhlas s názorem stěžovatelky. Stěžovatelce dal za pravdu, že její základní právo na spravedlivý proces bylo dotčeno již tím, že nebyla seznámena s návrhem na delegaci věci a neměla možnost se k tomuto návrhu vyjádřit dříve, nežli o něm soud rozhodl. Dále uvedl, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je především nepřezkoumatelné a meritorně vadné z pohledu stavu spisového materiálu v době, kdy bylo rozhodováno (na podporu čehož argumentuje).

Tato vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovatelce k replice, neboť vrchní soud neuvedl ničeho nového a vyjádření vedlejšího účastníka bylo ku prospěchu stěžovatelky, pročež stěžovatelka by neměla v příp. replice čemu oponovat.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí Obvodní soud pro Prahu 5 neposkytl žádnou možnost se vyjádřit k návrhu na delegaci, ačkoliv ustanovení 12 odst. 3 o.s.ř. výslovně dává účastníkovi právo na vyjádření stěžovatelka uvádí, že má nové sídlo na adrese [adresa] obchodního rejstříku 19. 2. 2009. Pokud soud doručoval společnosti na jinou adresu, pak tak porušil její procesní práva.

Této námitce však nelze přisvědčit. Stěžovatelka podala vyjádření k návrhu (druhého žalovaného) na delegaci věci, a to dne 9. 7. 2009 (srov. str. 80 spisu), v němž uvádí, že byla vyzvána Obvodním soudem pro Prahu 5 usnesením ze dne 19. 6. 2009 k vyjádření k návrhu na delegaci. Doručenka tohoto usnesení je založena ve spise (str. 69) a je adresována do sídla na adrese [adresa] . Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatelky, že by soud doručoval na jinou adresu. Koneckonců i v napadeném usnesení vrchního soudu - jehož kopie je přiložena k ústavní stížnosti - je rekapitulováno vyjádření stěžovatelky k návrhu na delegaci. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti vznesla námitku do merita napadeného usnesení, a to sice jeho údajnou neodůvodněnost. Touto námitkou se zabýval již Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2619/09, jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost vedlejšího účastníka J. S. proti témuž usnesení vrchního soudu, které je napadeno touto ústavní stížností. Proto postačí na toto usnesení pro stručnost odkázat:

K § 12 odst. 2 o. s. ř. již Ústavní soud v minulosti judikoval a stěžovatel na tuto judikaturu správně poukazuje, že příslušnost (místní i věcná) soudů je založena občanským soudním řádem a je jednou z realizací ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku z této příslušnosti obecného soudu, přičemž předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle tohoto ustanovení je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpokladem uvedeného postupu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 222/96, N 97/6 SbNU str. 201). Na straně druhé Ústavní soud několikrát zdůraznil, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 144/2000, N 172/24 SbNU, či sp. zn. III. ÚS 529/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Samotné rozhodování o této delegaci na niž není právní nárok, svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, nepřísluší jejich rozhodnutí přehodnocovat, pokud ze strany obecného soudu nedošlo k porušení základního práva či svobody účastníků řízení. Ústavní soud v tomto případě neshledal, že by Vrchní soud v Praze jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci při svém rozhodování zasáhl do základních práv stěžovatele. Ve svém rozhodnutí, kterým vyhověl návrhu JUDr. K., náležitě rozvedl důvody vedoucí ho k závěru, že přikázání věci je v posuzovaném případě vhodným opatřením k hospodárnějšímu, rychlejšímu a po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci, neboť u Okresního soudu v Litoměřicích probíhají spory s obdobným skutkovým základem (jak Ústavní soud zjistil je zde v současné době skutečně vedeno několik takových řízení, např. pod sp. zn. 31 C 620/2008). Ústavní soud napadené rozhodnutí považuje za zcela korespondující s citovaným ustanovením i s ustálenou judikaturou..."

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu