Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti A. L., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Tučkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou včas se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Cmo 452/2007. Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, domáhal se žalobou u Krajského soudu v Brně určení neplatnosti leasingové smlouvy a vrácení plnění poskytnutého z titulu leasingové smlouvy, kterou uzavřel se společností S MORAVA Leasing, a. s. Nalézací soud však k námitce žalované společnosti řízení zastavil, neboť shledal, že leasingová smlouva obsahuje rozhodčí doložku, podle níž se strany smlouvy dohodly, že spory ze smlouvy budou řešeny rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR. Nalézací soud posoudil tuto doložku jako dostatečně určitou a platnou. Stejný názor dle stěžovatele zaujaly Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací a Nejvyšší soud jako soud dovolací. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se závěrem obecných soudů nesouhlasí, neboť rozhodčí řízení mohou vést buď stálé rozhodčí soudy zřízené zákonem, nebo jeden či více rozhodců zvolených stranami sporu. Posuzovaná rozhodčí doložka však podle stěžovatele neurčuje konkrétního rozhodce a dostatečně určitě nestanovuje ani mechanismus, jakým bude tento rozhodce vybrán (podle stěžovatele ve smlouvě není obsažen seznam rozhodců při Asociaci leasingových společností, absentují bližší údaje o této asociaci, jako je sídlo, identifikační číslo, číslo registrace u Ministerstva vnitra atd.). Takové určení dle stěžovatele neodpovídá kogentnímu požadavku v ust. § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Stěžovatel se proto domnívá, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, vrátil věc Krajskému soudu v Brně a současně rozhodl, že v předmětném řízení je dána pravomoc soudu ve sporu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jádrem ústavní stížnosti bylo v podstatě tvrzení, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na přístup k soudu, neboť dospěly k závěru, že není dána jejich pravomoc věc rozhodovat s ohledem na platnou rozhodčí doložku. Ústavní soud po prostudování odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu porušení tohoto základního práva neshledal. Obecné soudy vyslovily nedostatek své pravomoci na základě kvalifikace a výkladu rozhodčí doložky jako soukromoprávního úkonu stěžovatele a leasingové společnosti, přičemž se neztotožnily s námitkami stěžovatele stran neurčitosti doložky. Ústavní soud neshledal na těchto závěrech jakýkoliv rozpor s kogentním zněním norem jednoduchého práva, který by dle ustálené judikatury Ústavního soudu případně mohl rovněž založit porušení základních práv. Odepření přístupu k obecným soudům, které stěžovatel považuje za porušení svého ústavně zaručeného základního práva, tudíž nebylo ze strany obecných soudů svévolné, ale naopak odůvodněné, neboť odpovídalo projevu vůle obou smluvních stran leasingové smlouvy, resp. v ní obsažené rozhodčí doložky. Ústavní soud k tomu poznamenává, že tyto závěry jsou naopak zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání (srov. například nález I. ÚS 546/03), kterou Ústavní soud formuloval v případech, kdy obecný soud svévolně a formalisticky interpretoval smluvní doložky o volbě místní příslušnosti soudu. Stěžovatel se navíc mýlí, pokud za "jiné orgány" poskytující ochranu právům dle čl. 36 odst. 1 Listiny zřejmě považuje též rozhodce či stálé rozhodčí soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře totiž vyslovil závěr, že tyto soudy nelze považovat za orgány veřejné moci a nelze na ně tudíž klást ani požadavky spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny (srov. např. rozhodnutí IV. ÚS 1357/07, II. ÚS 805/06 aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na to Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak v ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Za této situace Ústavní soud již nepřistoupil k odstraňování zmatečnosti petitu ústavní stížnosti, kterým stěžovatel navrhoval kasaci toliko usnesení Nejvyššího soudu a vrácení věci Krajskému soudu v Brně, když stěžovatel zřejmě přehlédl, že mezi těmito dvěma instancemi se věcí zabýval rovněž Vrchní soud v Olomouci. Případné odstranění této vady ústavní stížnosti by přirozeně nemohlo přinést stěžovateli příznivější rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2008
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu