Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. S., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, se sídlem [adresa] 9, zastoupeného Mgr. Závišem Löffelmannem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 56 Co 256/2013 ze dne 30. 5. 2013, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že navrhovatel postrádá aktivní legitimaci k podání návrhu. Z naříkaného rozhodnutí totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, který k odvolání insolvenčního správce proti usnesení vydanému stěžovatelem, jímž bylo rozhodnuto, že z dosavadního nevypořádaného výtěžku exekučního řízení, který činí 12 214 Kč, bude celá tato částka vydána insolvenčnímu správci povinného JUDr. O. Ř., Ph. D., změnil napadené rozhodnutí stěžovatele tak, že insolvenčnímu správci JUDr. O. Ř., Ph.D. se sídlem [adresa] b se vydává exekuční výtěžek v částce 28 594 Kč ve prospěch majetkové podstaty dlužníka M. T., na jehož majetek bylo zahájeno insolvenční řízení blíže specifikovaným usnesením Krajského soudu v Plzni.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci vystupuje soudní exekutor jako veřejný činitel, a nikoli jako účastník řízení. Postavením exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se přitom Ústavní soud zabýval v řadě svých dřívějších rozhodnutí. Vyložil, že charakter exekutorova postavení se v průběhu exekuce mění, při vlastní exekuční činnosti vystupuje jako veřejný činitel, při rozhodování soudu o nákladech řízení je v postavení účastníka řízení (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006, ST 23/42 SbNU 545, bod 7.). Rozhodnutí soudního exekutora, které k odvolání insolvenčního správce změnil krajský soud naříkaným usnesením, není rozhodnutím o nákladech řízení (nákladech exekuce, včetně odměny soudního exekutora), nýbrž rozhodnutím o dalším naložení s vymoženým plněním v rámci exekuce. Proti takovému rozhodnutí je přípustné odvolání, sám soudní exekutor však zde (na rozdíl od řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce) nevystupuje jako účastník odvolacího řízení, nýbrž jako orgán veřejné moci vydavší napadený akt, tedy nachází se v pozici soudu prvního stupně (srov. § 55b a § 55c exekučního řádu). Důsledkem této skutečnosti je i to, že krajský soud jako soud odvolací nepředkládá soudnímu exekutorovi jako "protistraně" odvolací návrh k vyjádření (jako tomu ostatně i je v nyní souzené věci), neboť v daném případě - na rozdíl od řízení o námitkách proti jím vydanému příkazu k úhradě nákladů exekuce, z jehož zákonné úpravy je účastenství soudního exekutora zřejmé (§ 88 odst. 3 exekučního řádu) - není účastníkem takového odvolacího řízení, a proto ani nemůže být aktivně legitimovaným subjektem k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu v tomto případě.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu pro neoprávněnost navrhovatele odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. září 2013
Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj