Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., právně zastoupené Mgr. Janou Pustelníkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019 č. j. 27 Cdo 918/2019-119, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2017 č. j. 11 Cmo 54/2016-71, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2016 č. j. 42 Cm 1/2016-54 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 3. 2016 č. j. KSHK 45 INS 172/2015-B-18, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 8. 2019, se stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí, a to z důvodu porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost, neboť jí mělo být odňato právo jednat před soudem, a to v řízení o povolení řešení úpadku oddlužením. Žaloba pro zmatečnost byla usnesením soudu I. stupně zamítnuta, odvolací soud následně jeho rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka podala ve věci dovolání, a to bez zastoupení. Uvedený nedostatek ani přes výzvu soudu I. stupně neodstranila. Dovolací řízení bylo proto zastaveno.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá všechna tři rozhodnutí obecných soudů o žalobě pro zmatečnost a také rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o oddlužení a tvrdí, že postup soudu v oddlužovacím řízení a následné rozhodnutí o její žalobě pro zmatečnost má znaky porušení několika ústavně zaručených práv.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti se jedná o návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
6. Ústavní soud přezkoumal usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení. Zde však nezjistil žádný zásah do práv stěžovatelky, neboť Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanovením § 243c odst. 3 o. s. ř.
7. Dalšími napadenými rozhodnutími se Ústavní soud zabývat nemohl, neboť stěžovatelka nevyčerpala (resp. nevyčerpala řádně) všechny opravné prostředky, jež jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Nejvyšší soud se totiž vůbec meritem věci nezabýval. Jinými slovy, je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením krajského soudu a vrchního soudu - považovat za přípustnou.
8. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než s odkazem na shora uvedené závěry ústavní stížnost odmítnout zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu