II. ÚS 2739/22

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži č. j. 2 T 209/2013-532 ze dne 12. 5. 2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 6 To 201/2015-574 ze dne 30. 7. 2015 uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Za dané jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 1365/2015-23 ze dne 12. 11. 2015 odmítl. Stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Kroměříži návrh na povolení obnovy řízení v dané trestní věci, který byl v záhlaví označeným usnesením tohoto soudu zamítnut. Následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy v rámci řízení o povolení obnovy sice provedly jím navrhované důkazy, avšak nesprávně je vyhodnotily. Dle jeho názoru z nových důkazů plyne, že se v inkriminované době nemohl vyskytovat na místě činu. Zejména jde o důkaz záběry kamerového systému města Kroměříže, jakož i výpis telekomunikačního provozu k jím užívanému telefonnímu číslu. Stěžovatel soudům dále vytkl, že neprovedly jím navržený výslech dvou svědkyní. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v odůvodnění soudů žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek nezjistil. Podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu. Pro povolení obnovy řízení je tedy stěžejní nejen to, že skutečnosti uvedené v návrhu na povolení obnovy řízení jsou skutečnostmi novými a soudu dříve neznámými, ale především to, zda tyto nové poznatky mohou samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve dosíci jiného rozhodnutí o vině. Trestní soudy přitom v napadených rozhodnutích racionálním a srozumitelným způsobem vyložily, proč se o takové důkazy v souzeném případě nejedná. Krajský soud přiléhavě poznamenal, že časový úsek přibližně půl hodiny mezi vystoupením stěžovatele z taxi v Radčíně a dobou, kdy došlo k přepadení, byl dostačující k tomu, aby se stěžovatel z místa svého bydliště na místo činu, vzdálené asi půldruhého kilometru, jakýmkoli způsobem dopravil (viz bod 12 napadeného usnesení stížnostního soudu). Úvahy stěžovatele o nezjištění konkrétního způsobu tohoto přemístění nejsou pro danou věc významné, poněvadž podstatný je toliko závěr, že objektivně bylo v možnostech stěžovatele se na místo činu přepravit. Obdobně obstojí i závěr soudů týkající se výpisu telekomunikačního provozu. Tento důkaz byl znám orgánům činným v trestním řízení již v době původního rozhodování v předmětné trestní věci, byť formálně proveden resp. hodnocen nebyl, nicméně ani jeho dodatečné provedení neústí v závěr o tom, že k trestné činnosti ze strany stěžovatele objektivně dojít nemohlo. Soud prvního stupně v té spojitosti podotkl, že mobilní telefon (resp. účastnická stanice) nerozlučně neprovází svého majitele na každém jeho kroku. Nadto krajskému soudu neušlo, že telefonní číslo, k němuž se výpis telekomunikačního provozu vázal, nebylo jediným telefonním číslem používaným stěžovatelem. Stížnostní soud poukázal na samotnou výpověď stěžovatele, že téhož dne, kdy k trestnému činu došlo, si stěžovatel zakoupil další mobilní telefon v zastavárně a po jeho koupi přehodil SIM karty (blíže viz bod 13 usnesení krajského soudu). Jinak řečeno, ani dodatečně provedený důkaz vzpomenutým výpisem telekomunikačního provozu k jednomu ze stěžovatelem užívaných účastnických stanic nebyl způsobilý přivodit jiný náhled trestních soudů na skutek, za nějž byl pravomocně odsouzen. Z těchto důvodů dospěl ústavní soud k závěru, že napadená soudní rozhodnutí nejen v ústavní rovině obstojí.

Pokud jde o důkazní návrh stěžovatele týkající se výslechu svědkyň, již okresní soud zdůraznil, že nejde o důkazy nové. Oba důkazy již byly v téže trestní věci navrženy, provedeny a zhodnoceny v rozhodnutích soudů. Stěžovatel se jen domáhá přehodnocení těchto výpovědí, což v řízení o povolení obnovy není přípustné. V této souvislosti nelze nezmínit, že tytéž důkazní návrhy stěžovatel učinil již ve svém předchozím návrhu na povolení obnovy řízení, jemuž nebylo soudy z týchž důvodů vyhověno, přičemž ani Ústavní soud k následné ústavní stížnosti stěžovatele žádné pochybení v tomto směru neshledal (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1211/20 ze dne 26. 5. 2020). Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. října 2022

David Uhlíř v. r. předseda senátu