Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Správy železnic, státní organizace, sídlem [adresa] Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti výrokům III a V rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 56/2025-1210 ze dne 13. 4. 2026, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále a) RegioJet a.s. a b) STUDENT AGENCY k.s., obou sídlem [adresa] zastoupených Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem [adresa] Brno, a c) České dráhy, a.s. a d) České republiky - Ministerstva dopravy, obou sídlem [adresa] jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Vedlejší účastnice a) a b) ("žalobkyně") se u Městského soudu v Praze ("městský soud") žalobou proti stěžovatelce a vedlejším účastnicím c) a d) domáhaly vrácení nedovolené veřejné podpory a ochrany proti nekalé soutěži. Městský soud rozsudkem č. j. 1 Cm 6/2015-1005 ze dne 21. 1. 2025 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí městského soudu ve věci samé. Napadeným výrokem III změnil rozhodnutí o nákladech řízení před městským soudem tak, že žalobkyním uložil společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce 25 211 Kč; napadeným výrokem V jim uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 826 Kč. Při určení odměny za právní zastoupení vyšel ve vztahu ke stěžovatelce z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Naproti tomu u vedlejší účastnice c) použil § 8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť právě jí mělo být podle žaloby uloženo vrátit určitou částku. Vůči stěžovatelce podle odvolacího soudu žádný nárok, který by se negativně projevil v její majetkové situaci, uplatněn nebyl.
3. Žalobkyně podaly proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, s nímž spojily návrh na odklad jeho vykonatelnosti. Ústavní soud podání dovolání ověřil dotazem u odvolacího soudu a zároveň si je vyžádal.
4. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení nákladových výroků III a V rozsudku odvolacího soudu. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud stanovil odměnu za právní zastoupení svévolně. Předmět právní služby bylo podle ní možné přímo ocenit penězi a použití § 8 odst. 1 advokátního tarifu nelze podmiňovat negativním majetkovým dopadem. Nedostatek pasivní legitimace navíc nemohl zpětně změnit tarifní hodnotu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nevysvětlil volbu odlišného tarifního základu, nezohlednil význam nálezu sp. zn. II. ÚS 297/26 ze dne 18. 3. 2026 a bez přesvědčivého důvodu se odchýlil od nálezové judikatury. Poukazuje rovněž na rozdílné tarifní posouzení svého právního zastoupení a zastoupení vedlejší účastnice c).
5. Žalobkyně zaslaly Ústavnímu soudu z vlastní iniciativy vyjádření. Uvedly, že samy podaly proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2654/26. Rozhodnutí o nákladech považují za překvapivé a přiznanou náhradu za likvidační. Připouštějí, že podle aktuální judikatury Ústavního soudu bývá stížnost proti nákladovým výrokům při probíhajícím dovolacím řízení odmítnuta pro předčasnost. Navrhují však, aby Ústavní soud v zájmu konzistentního postupu obě související řízení o ústavních stížnostech přerušil do rozhodnutí o dovolání. Takový postup by podle nich zachoval možnost domáhat se u Ústavního soudu odložení vykonatelnosti nákladových výroků, neboť možnost dosáhnout odkladu v dovolacím řízení pokládají za nejistou.
6. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Těmito prostředky se podle § 72 odst. 3 téhož zákona rozumějí rovněž mimořádné opravné prostředky, s výjimkou návrhu na obnovu řízení. Uvedená ustanovení vyjadřují princip subsidiarity ústavní stížnosti, podle něhož Ústavní soud zasahuje do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci zásadně až tehdy, nemůže-li být tvrzený zásah do základních práv napraven v řízení před nimi.
8. V projednávané věci dosud probíhá dovolací řízení o věci samé. Ačkoli proti nákladovým výrokům samostatně není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], jsou tyto výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé. Vyhoví-li Nejvyšší soud dovolání žalobkyň, může se jeho rozhodnutí dotknout i výroků, které stěžovatelka napadá ústavní stížností. Jejich přezkum před skončením dovolacího řízení by proto byl předčasný. Na tom nic nemění, že dovolání podala protistrana a stěžovatelka, která byla ve věci samé úspěšná, je sama podat nemohla (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 656/23 ze dne 27. 3. 2023, body 10 až 12, či sp. zn. III. ÚS 1195/26 ze dne 6. 5. 2026, body 6 až 8).
9. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalobkyně ve vyjádření zpochybňují postup, při němž Ústavní soud ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům za trvání dovolacího řízení odmítá jako předčasné. V nynější věci nejsou dány okolnosti, pro které by se od tohoto postupu měl odchýlit. Ústavní stížnost samotných žalobkyň proti nákladovým výrokům téhož rozsudku ohledně sporné tarifní hodnoty již Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2654/26 ze dne 21. 9. 2026 odmítl jako nepřípustnou pro předčasnost. Je proto naopak konzistentní odmítnout i ústavní stížnost stěžovatelky - ta navíc pro jiný postup sama nepléduje a ani odklad vykonatelnosti napadených výroků nenavrhuje.
10. Odmítnutím nynější ústavní stížnosti se stěžovatelce neuzavírá možnost budoucího ústavního přezkumu. Po skončení dovolacího řízení, případně po skončení navazujícího řízení před obecnými soudy, může podat novou ústavní stížnost i výhradně proti nákladovým výrokům. Takovou stížnost nebude možné odmítnout jako opožděnou jen proto, že dovolání proti nákladovým výrokům není přípustné; stížnost nemůže být nejprve předčasná a poté z téhož důvodu opožděná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2869/13 ze dne 20. 11. 2013 či sp. zn. IV. ÚS 2062/16 ze dne 13. 7. 2016). Je vhodné, aby stěžovatelka v případné nové ústavní stížnosti výslovně upozornila na to, že její předchozí ústavní stížnost byla tímto usnesením odmítnuta pro předčasnost. Tím není předjímáno posouzení ostatních procesních předpokladů případné nové ústavní stížnosti.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2026
Martin Smolek v. r. soudce zpravodaj