Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele !1AIKIDOS na podporu práv občanů v ekonomické a sociální oblasti!o.s., se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem [adresa] adresa pro doručování [adresa] Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2015, č. j. 71 Co 165/2015-16, a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2015, č. j. 132 C 50/2014-9, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
4. Podle ustanovení § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
5. V nyní projednávané věci se stěžovatel ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení vedeného o odvolání stěžovatele proti citovanému usnesení Okresního soudu v Ostravě. Odvolací soud přistoupil k zastavení odvolacího řízení, neboť dospěl k závěru, že odvolání nebylo podáno osobou oprávněnou jednat jménem stěžovatele a tedy je zde nedostatek podmínek řízení ve smyslu § 104 odst. 2 občanského soudního řádu, který se ani přes výzvu soudu nepodařilo odstranit.
6. Přestože stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení, proti němuž je s ohledem na výše uvedené znění ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu přípustná žaloba pro zmatečnost, z podané ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, že by tohoto mimořádného opravného prostředku využil, resp. že by případně napadal rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno právě o zmíněné žalobě pro zmatečnost.
7. Za dané situace Ústavní soud nutně dospěl k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 72 odst. 3 téhož zákona, nepřípustná. Tato skutečnost ostatně pro stěžovatele nemůže být překvapivou, jelikož ze zcela stejného důvodu Ústavní soud odmítl podobnou ústavní stížnost podanou stejným stěžovatelem a podepsanou stejným právním zástupcem (viz usnesení ze sp. zn. I. ÚS 3123/14 ze dne 23. 10. 2014).
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj