Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. L., právně zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019 č. j. 6 Tdo 580/2019-230, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2019 č. j. 6 To 409/2018-213 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 9. 2018 č. j. 2 T 58/2018-193, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že "dne 12. 12. 2016 od 8:45 do 9:00 hodin na silnici č. II/443 řídil osobní motorové vozidlo zn. VW Passat přesto, že v době řízení vozidla nebyl držitelem řidičského oprávnění, neboť se na základě usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 65 T 21/2016, které nabylo právní moci dne 10. 5. 2016, zavázal zdržet řízení motorových vozidel po dobu 12 měsíců od právní moci tohoto usnesení".
Za to byl odsouzen podle § 337 odst.1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením, jímž ho podle § 256 tr. řádu zamítl. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že takto obecné soudy rozhodly přes jeho obhajobu, že v dané chvíli, kdy byl s manželkou kontrolován policejní hlídkou, auto neřídil on, nýbrž jeho manželka. Jeho vina byla podložena pouze výpovědí dvou zasahujících policistů, ačkoli v rámci řízení navrhoval provedení důkazu kamerovým záznamem z policejního auta. Orgány činné v trestním řízení kamerový záznam ze služebního vozidla nezajistily, a tento v blíže neurčenou dobu dokonce zničily, a to z důvodu, že věc byla šetřena v přestupkovém řízení a ani úřad a následně ani soud si záznam nevyžádal; proto nebyl zajištěn.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
7. Stěžovatel však ústavní stížnost zakládá především na námitkách směřujících k nesprávnému hodnocení skutkových zjištění, přičemž tytéž námitky uplatnil již v předchozích řízeních před obecnými soudy, které se s těmito námitkami již náležitě vypořádaly, což ve svém podání stěžovatel nikterak nereflektuje. Stěžovatel setrvale předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu a provádí vlastní hodnocení důkazů, na jejichž základě byla napadená rozhodnutí vydána, přičemž obecné soudy udržitelnost těchto tvrzení náležitým provedením hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v jejich vzájemných souvislostech již vyvrátily. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné, aby soudy, které jsou na základě zásady ústnosti dokazování v trestním řízení nejlépe schopny zhodnotit jednotlivé prováděné důkazy, opíraly své závěry o obsah konkrétních důkazů a své závěry také řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledal, že by mezi provedeným hodnocením důkazů a vyvozenými právními závěry byl jakýkoli rozpor.
8. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina a judikatura Ústavního soudu.
9. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu