Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Richardem Kaválkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2021 č. j. 18 C 22/2020-129, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021 č. j. 23 Co 194/2021-179, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého rodinného života ve smyslu čl. 10 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a rozsudek Městského soudu v Praze.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byla žaloba, kterou se žalobce J. H. (bratr stěžovatele) domáhal po stěžovateli zaplacení částky 41 814 Kč s příslušenstvím z titulu nevypořádaného podílu z pozůstalosti po zemřelém otci A. H.. Zůstavitel totiž svého syna - žalobce před svou smrtí vydědil a celá pozůstalost připadla stěžovateli (bratrovi žalobce). Žalobce však důvody vydědění popíral a nesouhlasil s ním již v průběhu pozůstalostního řízení.
3. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku ve výši 41 814 Kč s příslušenstvím. Soud v průběhu řízení provedl dokazování výslechem účastníků a svědků (mimo jiné i manželky zůstavitele), dále obsahem pozůstalostního spisu, přičemž vzal za prokázané, že zůstavitel v závěti povolal jako dědice pouze stěžovatele a žalobce vydědil podle § 1646 odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku; stejně tak byl vyděděn i třetí syn zůstavitele V. H.. V řízení rovněž vyšlo najevo, že mezi účastníky existují četné spory - zejména majetkové, vztah mezi nimi je velmi negativní, přičemž chování a jednání samotného zůstavitele soud zhodnotil jako "problematické", ve vztahu k manželce agresivní a vulgární, vyúsťující v jednání o rozvodu manželství a odstěhování manželky do domova pro seniory. Nejproblematičtější v průběhu řízení byly zcela protichůdné výpovědi stěžovatele a žalobce (spolu s manželkou zůstavitele) o důvodech vydědění žalobce (zadržování léků, bránění ve vstupu do obydlí). Avšak soud po úvaze neshledal důvody k vydědění žalobce, které by spočívaly v nezájmu či neposkytnutí pomoci v nouzi.
4. Odvolací soud shora označeným rozsudkem závěry soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil přitom, že soud nijak nerevidoval závěry dědického řízení; ve sporu se jedná o právo nepominutelného dědice na podíl z pozůstalosti, který se vyjadřuje v penězích. Samotná závěť není ve sporu přezkoumávána a žalobce její pravost nezpochybňoval. Naopak, soud se zaměřil na identifikaci rozporů obou účastníků, akcelerovaných pravděpodobně chováním zůstavitele k jejich matce před jejím odchodem do domova pro seniory. Jako nevhodné označil odvolací soud pouze expresivní subjektivní hodnocení chování účastníků i chování otce, a to ze strany soudu prvního stupně. Stěžovatel nadto podle závěrů odvolacího soudu neunesl důkazní břemeno stran tvrzení, že žalobce otci zadržoval léky a neumožnil mu vstup do domu - tyto skutečnosti slyšel pouze zprostředkovaně od zůstavitele. V závěru odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud poukázal na správný postup při výpočtu povinného dílu žalobce; soud prvního stupně správně vycházel z čisté hodnoty pozůstalosti a zákonného dílu, na který žalobce uplatňuje nárok oprávněně.
5. Stěžovatel ve stručné ústavní stížnosti po rekapitulaci jeho náhledu na skutkový děj brojí zejména proti tomu, že obecné soudy nepřihlédly k závěti zůstavitele a vyhověly žalobnímu návrhu žalobce. Poukazuje přitom na důvody, které vedly jeho otce - zůstavitele k vydědění žalobce (a jeho druhého bratra) a namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl k důkazům předkládaným v jeho prospěch.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že mu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Hodnocení důkazů je nadto doménou obecných soudů, které hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci jim stanoveném příslušným právním předpisem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů. Ústavní soud není oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat, pakliže v jejich postupu neshledá porušení základních práv účastníků řízení. K tomu však podle zjištění Ústavního soudu v nyní posuzované věci nedošlo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepřekládá žádné nové argumenty, které by byly z ústavněprávního pohledu relevantní a s nimiž by se obecné soudy ve svých rozhodnutích již odpovídajícím způsobem nevypořádaly. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z provedených důkazů a přihlédl k výslechu svědků, přičemž odůvodnil, k jakým tvrzením při svých úvahách přihlédl. Jestliže poté dospěl k závěru, že zůstavitel nevydědil žalobce "po právu", nezbývalo soudu již nic jiného, než postupovat v souladu se zákonnou dikcí stran nároku nepominutelného dědice na povinný díl. Vzhledem k tomu, že pozůstalostní řízení již bylo ukončeno, soud správně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu a vypočetl nárok žalobce, k jehož úhradě zavázal stěžovatele jako jediného dědice zůstavitele. Tyto závěry obecných soudů nejsou z pohledu Ústavního soudu neudržitelné.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2021
Ludvík David, v. r. předseda senátu