II. ÚS 2807/10

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. září 2010 a doplněnou podáním ze dne 20. prosince 2010 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, resp. prvých výroků obecných soudů prvního stupně. Posledně uvedenými výroky byly vedlejší účastnice 1) a 2) (dále jen "děti") svěřeny pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů do výchovy vedlejší účastnice 3) (dále jen "matka"), a rozsudkem odvolacího soudu byly k odvolání stěžovatele oba prvostupňové rozsudky potvrzeny. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti je konkrétně rekapitulováno, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy navrhoval svěření dětí do střídavé výchovy, a že matka s tím nesouhlasila. Střídavá péče přitom podle stěžovatele již probíhala na základě předběžného opatření, kterým bylo stěžovateli uloženo umožnit matce péči o děti a matce bylo uloženo umožnit stěžovateli styk s dětmi. Obecným soudům vytýká, že přecenily skutečnost, že se nezletilá A. v zátěžové situaci obrátila na matku, přestože PhDr. K. ve svém posudku uvedl, že děti aktuálně přijímají jako normu péči obou rodičů s tím, že bude docházet ke zrání názorů a nevědomému tíhnutí v zátěžové situaci, které je podloženo vývojem lidského druhu a úlohou matky a otce. Tentýž znalec podle stěžovatele dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a matkou existují rozdíly v postojích a volby výchovných strategií s tím, že možnosti a schopnosti obou rodičů pro výchovu dětí jsou v podstatě shodné. Jinak ovšem považuje zkoumání provedené tímto znalcem za nedostatečné s ohledem na to, že nebylo provedeno společné šetření stěžovatele a matky, zda jsou schopni se na střídavé péči dohodnout, a zda jsou případné zábrany schopni překonat. Svůj závěr o tom, že rodiče nejsou schopni spolupracovat, vyslovený při výslechu, totiž znalec učinil na základě samostatných vyšetření. Podle právního názoru obsaženého v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 9 Co 719/2003 ze dne 13. dubna 2004 (in systém Aspi), lze svěřit dítě do střídavé péče i přes nesouhlas jednoho z rodičů, pokud existuje reálný předpoklad, že se oba rodiče budou schopni dohodnout na zajištění výchovy a potřeb dítěte. Odmítá argumentaci obecných soudů o nevhodnosti střídavé péče vzhledem k útlému věku dětí s ohledem na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 (ze dne 23. února 2010), kdy Ústavní soud neshledal jako důvod nemožnosti střídavé péče to, že dítě ještě ani nenavštěvovalo mateřskou školu. Stěžovatel je přesvědčen, že zahájení povinné školní docházky nemůže být bez dalšího důvodem k ukončení fungující střídavé péče. Skutkové zjištění, že stěžovatel řeší s matkou vzájemné konflikty před nezletilými není nijak konkrétně zadokumentováno, a proto je nepřezkoumatelné.

3. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

4. Dále lze připomenout, že pokud neexistuje souladná výchova dětí ze strany obou rodičů, musí stát zásadně činit opatření v souladu s pozitivními povinnostmi, které má v dané oblasti na poli základních práv. V situaci, kdy musí stát uplatnit své pozitivní povinnosti na poli základních práv, může být nejlepší zájem dítěte nalezen někde úplně jinde, než kde ho shledávají rodiče, či jeden z nich.

5. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že nedůvodný nesouhlas jednoho z rodičů nemůže být sám o sobě důvodem, pro který nelze svěřit dítě do střídavé péče rodičů. V souladu se závěry obsaženými v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 lze považovat za zásadnější zjištění, zda je reálný předpoklad, že oba rodiče budou schopni se v požadované míře dohodnout na zajišťování výchovy a potřeb dítěte. Ovšem z tohoto pohledu nelze napadeným rozhodnutím obecných soudů nic vytknout. Obecné soudy se totiž shodly na tom, že takový předpoklad v posuzovaném případě dán není, neboť rodiče se v průběhu řízení nebyli schopni dohodnout na tom, jaké předškolní a školní zařízení budou děti navštěvovat ve školním roce 2009/2010, takže o tom předběžným opatřením musel rozhodnout soud. Lze tedy považovat za ústavně souladný závěr odvolacího soudu, že si za takové situace lze stěží představit, jak by střídavá výchova fungovala. Lze vysledovat, že uvedeným opatřením byl soud prvního stupně rodiči vmanévrován do situace, že se musel zabývat výchovnými předpoklady pro svěření do výlučné péče, protože otázka schopnosti dohody mezi rodiči stran otázek výchovy dětí byla postavena najisto, a nemusela tedy být dále znalecky zkoumána. Nelze přitom souhlasit s tím, že by při zjištění lepších výchovných předpokladů hrálo zásadní roli obrácení se nezletilé A. v zátěžové situaci, související s nástupem do školy, na matku. Vedle toho totiž vzaly obecné soudy v úvahu, že stěžovatel je na děti citově fixován, a proto na ně neklade odpovídající požadavky, na rozdíl od matky, která je v tomto ohledu vyrovnaná. Dále vzaly v úvahu, že stěžovatelova matka při znaleckém šetření spontánně prohlásila, že stěžovatel sám by nebyl schopen se o děti postarat. V každém případě je přitom argumentace stěžovatele co do rozsahu i podstaty převážně opakováním argumentace použité v odvoláních, což samo o sobě nikdy nemůže posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. 294/95, N 63/5 SbNU 481), zejména když se vůbec nevypořádává se zásadním zjištěním obecných soudů stran schopnosti vzájemné dohody na výchově dětí.

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Při vyhotovování shora označeného usnesení došlo v záhlaví usnesení k nesprávnému označení ústavní stížností napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i tohoto soudu jako účastníka řízení.

Ústavní soud byl na toto pochybení upozorněn, proto soudce zpravodaj v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 164 občanského soudního řádu vydal toto usnesení, kterým byla opravena zjevná nesprávnost.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2011

JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda II. senátu