Plný text
Ústavní soud
rozhodl dne 11.12.1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti F.C.a A. C. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6.9.1996, čj. 17 Co 408/95-154, za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Hradci Králové, t a k t o :
I. ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6.9.1995, čj. 17 Co 408/95-154, ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jičíně tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že na žalobce A. a F. C. přechází vlastnické právo, a to každému jednou polovinou ke stavební parcele č.[parcela] k.ú. K., zapsané na LV č.[LV] pro obec S. P., k.ú. K., s e o d m í t á.
II. Ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6.9.1995, čj. 17 Co 408/95-154 ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně, jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že na žalobce F. a A. C. přechází vlastnické právo k domu č.21 s příslušenstvím a součástmi, které se nacházejí na st. parc. č.33 v k.ú. K., zapsané na LV č. [LV] pro obec S. P., k.ú. K., s e z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
I. Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu České republiky dne 23.11.1995, stěžovatelé vytýkají Krajskému soudu v Hradci Králové porušení základního práva občanů podle čl. 11, odst.1 věta prvá a druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) v tom, že každý má právo vlastnit majetek a že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Porušení uvedeného práva spatřují stěžovatelé dále v tom, že krajský soud svým postupem nechránil zájem osoby, jejíž újma z minulého období měla být zmírněna. Stížností napadenému rozsudku vytýkají výrok označený II., kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů (dále navrhovatelů), pokud se domáhali určení, že na ně přechází vlastnické právo k domu čp.[č.p.] s veškerým příslušenstvím a součástmi, které se nacházejí na st. p.č.33 k.ú. K. zapsané na LV č. [LV] pro obec S. P. a k.ú. K. u Katastrálního úřadu v Jičíně.
Pokud se týká výroku uvedeného soudu označeného I., změnil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 12.prosince 1994, čj. 6 C 165/91-128, podle kterého v části označené I. bylo určeno, že na stěžovatele přechází vlastnické právo, a to na každého jednou ideální polovinou ke stavební parcele č.[parcela] v katastrálním území K., zapsané na LV č.[LV] pro obec S. P., kat. území K. u Katastrálního úřadu Jičín.
Změna spočívala v tom, že odvolací soud zamítl žalobu na určení i v tomto bodě.
Stěžovatelé zdůrazňují, že jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění (dále jen "zákon o půdě") a že plně splňují ustanovení § 6 odst.1 zákona o půdě, neboť předmětné nemovitosti přešly na stát v případě F. C. podle ust. písm. a) citovaného paragrafu, neboť se tak stalo na základě výroku o propadnutí majetku v trestním řízení, který byl zrušen podle zák.č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Podíl žalobkyně přešel na stát podle písm. f) cit. paragrafu, neboť jej byla nucena darovat v tísni. Tíseň spatřovala stěžovatelka ve skutečnosti, že jí bylo vyhrožováno ohrožením celé rodiny, pokud svůj podíl nepředá státu, k čemuž přistupovalo i to, že manžel byl odsouzen pro protistátní činnost a na základě téhož rozsudku byl její švagr V. C. popraven.
Pokud se týká osob povinných a jejich povinnosti majetek vydat, opírají svůj nárok na plnění o znění § 8 odst.1 zákona o půdě, neboť povinní tento majetek získali v rozporu s tehdy platnými předpisy a za cenu nižší než odpovídalo tehdy platným předpisům.
Ústavní soud České republiky z předložených dokladů a zvláště z rozsudku Okresního soudu v Jičíně zjistil, že soud I. stupně si vyžádal všechny potřebné doklady a vyjádření příslušných orgánů pro posouzení nabytí vlastnictví státem a převody, které následovaly. Toto zjištění také uvedl odvolací soud ve svém rozsudku, když po jeho přezkoumání konstatoval, že soud I. stupně provedl řádně dokazování a úplně zjistil skutkový stav.
Odvolání žalovaných manželů Z. a K. J. do výroku soudu I. stupně, kterým bylo určeno, že na stěžovatele přechází vlastnické právo, a to na každého jednou polovinou ke stav. parc.č. [parcela] v k.ú. K., zapsané na LV č. [LV] pro obec S. P., kat. území K. u Katastrálního úřadu Jičín, uznal soud za důvodné. Konstatoval, s odvoláním na zprávu Katastrálního úřadu v Jičíně ze dne 8.12.1994, že v době uzavření smlouvy s povinnými manžely J. převádějící JZD K., nevlastnil parcelu č.[parcela] v k. území K. Tato parcela zůstala ve vlastnictví státu a nikdy ji žalovaní nenabyli. Odvolací soud za těchto okolností stanovil, že žaloba měla směřovat proti státu a nikoliv proti žalovaným. Proto změnil výrok sub. I., kterým bylo soudem I. stupně žalobě vyhověno tak, že se žaloba i v tomto bodě zamítá.
Ústavní soud České republiky z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zjistil, že podle výpisu z evidence nemovitostí ze dne 30.9.1991 střediskem geodézie v Jičíně jsou manželé Z. a K. J. zapsáni na LV č. [LV] jako bezpodíloví spoluvlastníci na základě kupní smlouvy ze dne 28.11.1975 registrovaní pod sp. zn. R I 905/75.
Stěžovatelé proto svou žalobu opřeli o tento výpis z evidence nemovitostí. Teprve v průběhu soudního řízení, a to na základě zprávy Katastrálního úřadu v Jičíně ze dne 8.12.1994,byl konstatován omyl v zápisu v evidenci nemovitostí, který se již datoval od r.1960, a to v tom směru, že na JZD K. byly převedeny pouze stavební nemovitosti a stavební pozemek zůstal nadále ve vlastnictví státu. Stát pro potřebu JZD zřídil pouze právo trvalého užívání. Tímto omylem v zápisu měli být postiženi pouze restituenti, neboť vlastnického práva manželů J. se to již až do doby uplatnění restitučních nároků stěžovatelů nemohlo dotknout, neboť v každém případě mohli uplatnit nabytí práva vlastnického k předmětným nemovitostem v y d r ž e n í m .
Soud I. stupně využil omylu v zápisu evidence nemovitostí pro podporu svého enunciátu sub. I., kterým přiznal vlastnické právo ve prospěch stěžovatelů u st.p.č.33 k.ú. K., a to tím, že manželé J. získali vlastnické právo k tomuto pozemku v rozporu s tehdy platnými předpisy, a že pro vydání tohoto vlastnictví svědčí ustanovení § 8 odst.1 zákona o půdě.
Odvolací soud se s tímto závěrem soudu I. stupně neztotožnil. Z citované zprávy Katastrálního úřadu v J. ze dne 8.12.1994 vyvodil závěr, že žalovaní manželé J. předmětnou parcelu nikdy nenabyli a že za těchto okolností měla žaloba směřovat proti státu a nikoliv proti žalovaným. Proto za použití § 220, odst.1 o.s.ř. rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, změnil tak, že se žaloba v tomto směru zamítá.
Ze zaslaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplynulo,že ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6.9.1995, čj. 17 Co 408/95-154, byl zrušen Nejvyšším soudem ČR, a to rozsudkem ze dne 31.6.1996, sp.zn. 2 Cdon 241/96 ve výroku v části, v níž bylo rozhodnuto o vlastnickém právu ke stavební parcele č.[parcela] k.ú. K.v pro obec S. P. a věc byla ohledně uvedených nemovitostí vrácena k dalšímu řízení. I.
Pokud se týká výroku, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud uvádí, že jde v této části o ústavní stížnost nepřípustnou, neboť řízení v této části návrhu dosud běží [§ 43 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 75 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb.].
II. Ústavní soud v mnoha předcházejících rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že jako orgán ochrany ústavnosti je povolán pouze k hodnocení ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci. Toto hodnocení se skládá z několika komponentů, mezi které patří posouzení ústavnosti aplikovaných zákonů, posouzení ústavnosti interpretace a aplikace a konečně dodržení procesních principů chráněných v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V dané věci představuje zásah orgánů veřejné moci napadené rozhodnutí krajského soudu jednak ve výroku ohledně vlastnického práva ke stavební parcele č. [parcela] a dále ve výroku ohledně vlastnického práva k domu čp. [č.p.] a součástmi. Protože ohledně vlastnictví k domu čp. [č.p.] s přísl. a součástmi nejenže nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení shora porušených komponentů ústavnosti, ale ani stěžovatelé neuvedli nic, čím by kvalifikovaně zpochybnili závěr obou soudů, v němž tyto dovodily, že kupní smlouva ze dne 28.11.1975 uzavřená mezi prodávajícím JZD a žalovanými, nyní vedlejšími účastníky Z. a K. J., nebyla uzavřena tak, jak pro úspěšnost žaloby předpokládá § 8 odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb., totiž v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění, nezbylo, než ústavní stížnost zamítnout dle § 82 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 11.12.1996
Výrok
sub. I., kterým bylo soudem I. stupně žalobě vyhověno tak, že sežaloba i v tomto bodě zamítá. Ústavní soud České republiky z odůvodnění rozsudku soudu I.stupně zjistil, že podle výpisu z evidence nemovitostí ze dne30.9.1991 střediskem geodézie v Jičíně jsou manželé Z. a K. J.zapsáni na LV č. [LV] jako bezpodíloví spoluvlastníci na základěkupní smlouvy ze dne 28.11.1975 registrovaní pod sp. zn.R I 905/75. Stěžovatelé proto svou žalobu opřeli o tento výpis z evidencenemovitostí. Teprve v průběhu soudního řízení, a to na základězprávy Katastrálního úřadu v Jičíně ze dne 8.12.1994,bylkonstatován omyl v zápisu v evidenci nemovitostí, který se jiždatoval od r.1960, a to v tom směru, že na JZD K. byly převedenypouze stavební nemovitosti a stavební pozemek zůstal nadále vevlastnictví státu. Stát pro potřebu JZD zřídil pouze právotrvalého užívání. Tímto omylem v zápisu měli být postiženi pouzerestituenti, neboť vlastnického práva manželů J. se to již až dodoby uplatnění restitučních nároků stěžovatelů nemohlo dotknout,neboť v každém případě mohli uplatnit nabytí práva vlastnickéhok předmětným nemovitostem v y d r ž e n í m . Soud I. stupně využil omylu v zápisu evidence nemovitostí propodporu svého enunciátu sub. I., kterým přiznal vlastnické právove prospěch stěžovatelů u st.p.č.33 k.ú. K., a to tím, že manželéJ. získali vlastnické právo k tomuto pozemku v rozporu s tehdyplatnými předpisy, a že pro vydání tohoto vlastnictví svědčíustanovení § 8 odst.1 zákona o půdě. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu I. stupně neztotožnil.Z citované zprávy Katastrálního úřadu v J. ze dne 8.12.1994vyvodil závěr, že žalovaní manželé J. předmětnou parcelu nikdynenabyli a že za těchto okolností měla žaloba směřovat proti státua nikoliv proti žalovaným. Proto za použití § 220, odst.1 o.s.ř.rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno,změnil tak, že se žaloba v tomto směru zamítá. Ze zaslaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplynulo,že ústavnístížností napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zedne 6.9.1995, čj. 17 Co 408/95-154, byl zrušen Nejvyšším soudemČR, a to rozsudkem ze dne 31.6.1996, sp.zn. 2 Cdon 241/96 vevýroku v části, v níž bylo rozhodnuto o vlastnickém právu kestavební parcele č.[parcela] k.ú. K.v pro obec S. P. a věc byla ohledněuvedených nemovitostí vrácena k dalšímu řízení. I. Pokud se týká výroku, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta,Ústavní soud uvádí, že jde v této části o ústavní stížnostnepřípustnou, neboť řízení v této části návrhu dosud běží [§ 43odst. 1 písm. f) ve spojení s § 75 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb.]. II. Ústavní soud v mnoha předcházejících rozhodnutích konstatoval,že není součástí soustavy obecných soudů a že jako orgán ochranyústavnosti je povolán pouze k hodnocení ústavnosti zásahů orgánůveřejné moci. Toto hodnocení se skládá z několika komponentů, mezikteré patří posouzení ústavnosti aplikovaných zákonů, posouzeníústavnosti interpretace a aplikace a konečně dodržení procesníchprincipů chráněných v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.V dané věci představuje zásah orgánů veřejné moci napadenérozhodnutí krajského soudu jednak ve výroku ohledně vlastnickéhopráva ke stavební parcele č. [parcela] a dále ve výroku ohledněvlastnického práva k domu čp. [č.p.] a součástmi. Protože ohledněvlastnictví k domu čp. [č.p.] s přísl. a součástmi nejenže nebylozjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení shora porušenýchkomponentů ústavnosti, ale ani stěžovatelé neuvedli nic, čím bykvalifikovaně zpochybnili závěr obou soudů, v němž tyto dovodily,že kupní smlouva ze dne 28.11.1975 uzavřená mezi prodávajícím JZDa žalovanými, nyní vedlejšími účastníky Z. a K. J., nebylauzavřena tak, jak pro úspěšnost žaloby předpokládá § 8 odst. 1zák.č. 229/1991 Sb., totiž v rozporu s tehdy platnými předpisynebo za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovýmpředpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění, nezbylo, nežústavní stížnost zamítnout dle § 82 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb.P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.V Brně dne 11.12.1996