II. ÚS 2838/15

Odůvodnění

Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud si za účelem projednání ústavní stížnosti vyžádal od Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") spis pod sp. zn. 5 C 62/2010, z něhož se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelek, kterou se domáhaly toho, aby okresní soud konstatoval, že jsou podílovými spoluvlastnicemi, a to každá jednou ideální polovinou, nemovitostí v katastrálním území [k.ú.] knihovní vložky č. A1, A2, A3, A4, A5, A6, A7 a A8 a v katastrálním území [k.ú.] knihovní vložky A9 a A10. Okresní soud z hlediska skutkového uzavřel, že B. B. st., narozený X., který zemřel 19. 2. 1973, pozbyl převzetím listiny o propuštění ze státního svazku dne 6. 6. 1963 československé státní občanství. Státní občanství B. B. st. nikdy znova nenabyl. Po smrti B. B. st. přicházel v úvahu jako jediný dědic B. B. ml., zůstavitel však zanechal závěť, dle které celé dědictví získala A. H.. Dle zjištění okresního soudu přešel celý majetek B. B. st. na stát ve chvíli, kdy již jmenovaný nebyl občanem Československé socialistické republiky. V době, kdy bylo možno uplatnit restituční nárok, byl B. B. st. již po smrti a jako dědička ze závěti připadala A. H. jako první na řadu coby oprávněná osoba pro uplatnění restitučního nároku. Tato nárok neuplatnila, a proto jej mohl dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), uplatnit pozůstalý syn B. B. ml. Okresní soud vyjádřil právní názor, že podmínku státního občanství musí splňovat oprávněná osoba ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o půdě, byť nárok po jejím úmrtí uplatňuje oprávněná osoba podle § 4 odst. 2 téhož předpisu. Podle názoru okresního soudu jsou osoby uplatňující nároky po smrti zůstavitele oprávněnými pouze tehdy, pokud původní vlastník mohl restituční nárok uplatnit, tj. jestliže i on splnil podmínku vztahující se ke státnímu občanství. Jiný výklad by vedl ke zvýhodnění osob uplatňujících nároky po zemřelých vlastnících, kteří by sami podmínku státního občanství nesplňovali, a proto by ani sami k uplatnění restitučních nároků nebyly osobami oprávněnými. B. B. st. tuto podmínku nesplňoval, a jeho nemovitosti přešly na stát, tudíž nemohl jeho nárok přejít na pozůstalého syna B. B. ml., a následně tedy nemohl ani přejít na právní nástupkyně B. B. ml., tj. na stěžovatelky.

3. Stěžovatelky rozsudek okresního soudu napadly odvoláním ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem - ústavní stížností rovněž napadeným - potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Krajský soud ve svém rozsudku plně odkázal na argumentaci okresního soudu, se kterou se ztotožnil.

4. Stěžovatelky napadly rozsudek krajského soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem dle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné, jelikož stěžovatelky ve svém dovolání nevymezily, v čem spatřují přípustnost dovolání. Nejvyšší soud v rámci odůvodnění svého usnesení shledal napadený rozsudek věcně správným.

Argumentace stěžovatelek

5. Stěžovatelky namítají, že logickým a teleologickým výkladem ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě lze dospět k závěru, že rozhodující je státní příslušnost osoby, které má být majetek vydán, a nikoli postavení toho, kdo vlastnictví pozbyl. Z textu tohoto zákonného ustanovení nevyplývá jasný a jednoznačný požadavek, že by tuto podmínku původní zemřelý vlastník musel splňovat. Uvádí-li obecné soudy, že by stěžovatelky nabyly více práv, než měl jejich právní předchůdce, znamenalo by to popření restitucí jako takových. Důvodem je především ta skutečnost, že podstatou restitucí je vrácení nezákonně zabaveného majetku. Stěžovatelky se nedomáhají více majetku, než náležel původnímu vlastníku předtím, než mu byl majetek nezákonně zabaven. Otázku zabavení majetku a zbavení občanství nelze vytrhávat z kontextu doby, v níž k zásahu do práv původního vlastníka došlo. Dle názoru stěžovatelek obecné soudy interpretují zákon o půdě restriktivním způsobem, který je však nepřípustný, jelikož jde o výklad diskriminační, který je v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle názoru stěžovatelek je třeba použít extenzivní výklad tak, aby aplikací restitučních předpisů bylo možno dosáhnout nápravy nezákonností a křivd, což je účel, který zákonodárce restitučními zákony sledoval. V opačném případě by ztrácely svůj smysl.

6. Stěžovatelky uvádějí, že aby se B. B. st. jako původní vlastník majetku mohl legálně vystěhovat do Švýcarska, musel požádat o propuštění z československého státního svazku. V době této žádosti (rok 1963) mu bylo 81 let. Samy tyto okolnosti, tedy výše jeho věku a historické souvislosti, vedou nutně k závěru, že tak nemohl učinit zcela svobodně a dobrovolně, ale jednal na základě vlivů vnějších, spočívajících v tlaku tehdejšího komunistického režimu, kterým mu neumožnil důstojné podmínky pro život a na jeho sklonku jej donutil ho opustit. Dle stěžovatelek je představa, že B. B. st., který byl součástí tehdejší elity a cítil silnou sounáležitost se svou vlastí, opustil Československo dobrovolně, zcela lichá až absurdní viděno v kontextu doby.

7. Stěžovatelky namítají, že akt vzdání se občanství státu, jehož je člověk občanem od svého narození, odporuje dobrým mravům. Jde o akt amorální a zejména jde o akt, který nemůže být uznán ani v rámci restitučních zákonů v té míře, že by restituci znemožňoval. Stěžovatelky zmiňují nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2842/10, v němž Ústavní soud konstatoval, že mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva "podústavního" je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině "podústavního" práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. též nález ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09). Stěžovatelky jsou toho názoru, že s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem je zcela zřejmý rozpor rozhodnutí obecných soudů s dobrými mravy a nelze se proto přidržet "rádoby zákonného" výkladu dotčeného právního předpisu.

8. Dle stěžovatelek obecné soudy nedostály své povinnosti poskytnout ochranu výše citovaným základním právům stěžovatelek a jejich rozhodnutí jsou zcela formalistická. Na tomto místě není od věci vyzvednout důležitost rozlišování mezi formálním a formalistickým (formální v právu musí sledovat materiální účel, není-li tomu tak, stává se formalistickým).

9. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatelky uvádějí, že jiný restituční zákon - zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, podmínku státního občanství nestanovil. V tomto smyslu považují stěžovatelky právní úpravu za diskriminační, neboť se členy stejné skupiny, tj. osob, které byly v době komunistického režimu zbaveny svého majetku, je zacházeno rozdílně. Diskriminačním kritériem je zde podmínka státního občanství, která je u některých restituentů zákonodárcem vyžadována a u jiných nikoliv. Podle náhledu stěžovatelek pro existenci tohoto diskriminačního kritéria neexistuje žádné relevantní opodstatnění.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, jež byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Vlastní posouzení věci

11. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkami v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Podstata všech námitek, které stěžovatelky vznesly, spočívá v tom, že stěžovatelkám se jeví napadená rozhodnutí, která však vycházejí argumentačně z konstantní judikatury Ústavního soudu, jako nespravedlivá, formalistická a diskriminační. Ústavní soud tedy v prvé řadě zdůrazňuje, že otázka uplatnění restitučních nároků ve vztahu ke splnění podmínky státního občanství původního vlastníka nárokovaného majetku je již Ústavním soudem judikaturně vyřešena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1994 sp. zn. IV. ÚS 192/94, ze dne 19. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 697/06 či ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 675/01, dostupná na http:///www.nalus.usoud.cz) a nutno dodat, že konformita těchto rozhodnutí byla potvrzena i v kontextu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), kdy Evropská komise pro lidská práva (dále jen "Komise") ve věcech proti České republice opakovaně judikovala, že podmínka státního občanství původního vlastníka není diskriminační. Restituce neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let minulého století, jsou ovládány řadou základních právních principů. Jedním z nich je také zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem, event. prováděcími právními předpisy. Mezi nejvýznamnější z nich patří zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon o půdě. Pro tyto právní předpisy je typické - kromě jiného - určení subjektivních a objektivních podmínek, jejichž kumulativní naplnění je nezbytným předpokladem pro navrácení majetkových práv. Stanovené subjektivní podmínky determinují jak oprávněnou osobu, tak osobu povinnou, přičemž je nutno u oprávněných osob odlišit osobu, jíž svědčí primární restituční nárok, a osobu, která svůj nárok odvozuje od právního předchůdce, v první řadě vždy od původního vlastníka (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 675/01). V neposlední řadě je třeba poukázat i na to, že smyslem všech restitučních zákonů bylo zmírnění následků pouze některých majetkových křivd, ke kterým došlo v rozhodném období.

14. Ústavností podmínky státního občanství ve vztahu k restitucím se pak zabýval i plenární nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/96 (N 67/8 SbNU 163). Na rozdíl od podmínky trvalého pobytu, kterou již dříve Ústavní soud pro protiústavnost zrušil, byla v tomto nálezu podmínka státního občanství shledána ústavně konformní. Rámec možného omezení okruhu oprávněných osob je dle uvedeného nálezu dán ustanovením čl. 11 odst. 2 Listiny, podle něhož může zákon stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů České republiky. Ustanovení čl. 11 odst. 2 Listiny je tudíž ustanovením speciálním k ústavní normě obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny, jež vyjadřuje rovnost všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva. Je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob.

15. Uvedený závěr se pak stal opětovně předmětem přezkumu Ústavním soudem v rámci abstraktní kontroly ústavnosti k návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu, přičemž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 30/10 na svých dosavadních závěrech setrval. 16. V tomto kontextu je tedy nutné akceptovat ustálenou judikaturu Ústavního soudu, která, jak již bylo uvedeno v bodě 13, vycházela ze stejné teze jako zákonodárce, tedy že není reálné restitučními předpisy odčinit veškeré křivdy, které byly v minulosti napáchány, a tudíž je nutné spokojit se s nápravou jen některých křivd. Při respektu k této ustálené judikatuře a zejména k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/96 nezbývá než uzavřít, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.

17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

18. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že soudce prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. podle § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu prohlásil, že se ve smyslu § 36 odst. 1 téhož zákona ve věci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2838/15 cítí být podjatý a navrhl, aby IV. senát Ústavního soudu rozhodl o jeho vyloučení z projednání a rozhodování této věci. Usnesením IV. senátu Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2016 bylo rozhodnuto, že uvedený soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci této ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Josef Fiala v.r. předseda senátu

Odůvodnění

Přípisem ze dne 19. 10. 2016 soudce Josef Fiala navrhl, aby IV. senát Ústavního soudu rozhodl o jeho vyloučení z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2838/15. Jako předseda senátu (soudcem zpravodajem je Radovan Suchánek) se cítí být podjatý, neboť osobně zná zástupkyni stěžovatelek Mgr. S. E. i jejího otce, doc. JUDr. O. E., CSc.; s oběma před jmenováním soudcem Ústavního soudu udržoval časté pracovní i přátelské kontakty.

Čtvrtý senát, který je příslušný k rozhodnutí podle § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2016, dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho vyloučení. Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. V daném případě nemohou vzniknout pochybnosti o nepodjatosti uvedeného soudce s ohledem na jeho poměr k zástupkyni stěžovatelů takové intenzity, že by to vedlo k jeho vyloučení podle výše citovaného ustanovení. Určující jsou v této souvislosti i subjektivní, ale zejména objektivní okolnosti svědčící pro vyloučení soudce, tedy jak se jeví navenek jeho poměr k věci, účastníkům či vedlejším účastníkům anebo k zástupcům, přičemž není podstatné, zda tento poměr skutečně (prokazatelně) existuje. Prosté pracovní ani osobní kontakty důvod pro vyloučení založit nemohou. U soudců Ústavního soudu jsou ostatně běžné bohaté a úzké profesní vazby na zástupce různých právnických profesí, mj. advokáty či akademiky; takové kontakty svědčí o odborné i osobní erudici a v tomto smyslu jsou i logickým předpokladem nominace na post ústavního soudce. Určující pro vyloučení mohou být teprve bližší (přátelské či osobní) vazby, které ovšem v daném případě nebyly zjištěny a dotyčným soudcem ani nebyly uváděny; ve věci navíc nepůsobí Josef Fiala jako soudce zpravodaj, který má určující vliv na postup v řízení a přijetí konkrétního rozhodnutí, ale toliko jako další člen (předseda) senátu. Důvody pro jeho vyloučení dále oslabuje, že jsou tvrzeny toliko ve vztahu k zástupkyni stěžovatelů, tedy k osobě, která v řízení figuruje z titulu své profese a na jejím výsledku není bezprostředně (osobně) zainteresována, a dále k období před jmenováním soudcem Ústavního soudu. Na základě výše uvedených důvodů rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu podle § 36 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu tak, že soudce Josef Fiala není vyloučen z projednání a rozhodování věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2016

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu