II. ÚS 2853/10

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že postupem obecných soudů v záležitosti práva na přiznání osvobození od soudních poplatků bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces chráněného Ústavou ČR. Stěžovatel v ústavní stížnosti projevil nesouhlas se závěrem obecných soudů o tom, že řádně nedoložil údaje o svých majetkových a příjmových poměrech a namítal, že soudy vytyčily nesmyslná kritéria a úsudek o objektivní neschopnosti zaplatit soudní poplatek posunuly k povinnosti účastníka vyloučit subjektivní schopnost zaplatit. Napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") potvrdil jako věcně správné v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), kterým soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků v řízení o jeho žalobě o náhradu škody. Okresní soud rozhodoval na žádost stěžovatele. Žádost stěžovatel odůvodnil skutečností, že není zaměstnán ze zdravotních důvodů a že nepobírá žádné příjmy z pracovního či jiného poměru ani z podnikání, ani nemá příjmy z hmotného a sociálního zabezpečení. Na další výzvu soudu, aby předložil vyplněný formulář o osobních, majetkových a výdělkových poměrech spolu s příslušnými doklady, přitom stěžovatel již nijak nereagoval. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu se sestává, že ten v projednávané věci přezkoumal příslušný soudní spis a dospěl ke stejnému závěru jako soud prvého stupně, totiž, že osobní, majetkové a výdělkové poměry stěžovatele, tak jak byly soudu doloženy, jeho osvobození od soudních poplatků neodůvodňují. Podle obecných soudů, stěžovatel sice uvedl, že pobírá dávky státní podpory, nepředložil však přes výzvu soudu žádné potvrzení o jejich aktuální výši. Stěžovatel rovněž nedoložil, zda je evidován na úřadu práce jako nezaměstnaný či že je osobou se změněnou pracovní schopností. Jak obecné soudy uvedly, z předloženého prohlášení stěžovatele přitom nevyplynul žádný vážný důvod, pro který stěžovatel není zaměstnán a nemůže dosahovat příjmu z pracovního či obdobného poměru, stěžovatel nepředložil soudu žádné listiny, např. potvrzení lékaře apod., ze kterých by bylo možné zjistit, zda a v jakém rozsahu je omezena jeho pracovní schopnost, a současně ani nijak nedoložil, z čeho hradí své životní potřeby. Obecné soudy proto konstatovaly, že pouhá skutečnost, že stěžovatel pobírá dávky hmotné nouze, jejichž výši však soudu nedoložil, nemůže jeho žádost o osvobození soudních poplatků odůvodnit.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Především je třeba konstatovat, že článek 36 odst. 1 Listiny, na který stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje, ani jiná ustanovení Listiny či Ústavy ČR právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. K zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny by však za určitých okolností neosvobozením od soudních poplatků dojít mohlo, neboť toto právo zaručuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. "Právo na soud" není ovšem absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Pokud stát přístup k soudu podmínil stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích, tj. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu. Protože právo na přístup k soudu, jak vyplývá z citace čl. 36 odst. 1, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku, zákon současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku při uplatňování práva v civilním procesu prominout.

Podle ustanovení § 138 odst. 1 věta prvá o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z dikce uvedeného ustanovení (srov. obrat "může přiznat") lze ovšem dovodit, že je obecnému soudu ponechán prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, není tedy otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě byly doloženy a naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, nález č. 28, str. 275.). Ústavní soud může toliko přezkoumat, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. V posuzované věci ovšem žádné takové pochybení neshledal. Soudy obou stupňů se v souladu s ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zabývaly a poskytly mu i procesní prostor, aby svá tvrzení v řízení náležitě doložil. Za tím účelem mu poskytly také procesní poučení. Obecné soudy svůj následný postup řádně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které skutečnosti pro ně byly ve věci stěžovatele významné. Soudy tak dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Jejich procesnímu postupu tedy nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel namítá porušení svého práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, považuje Ústavní soud ve věci stěžovatele za nutné zdůraznit, že je předně povinen tak sám činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy a pokyny soudu. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. května 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

V přípise z 13. prosince 2010, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. prosince 2010, vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudce Ústavního soudu JUDr. Stanislava Balíka, který je soudcem zpravodajem ve věci jeho návrhu. Námitku odůvodňuje mimo jiné tím, že si JUDr. Balík "vynucuje" podání ústavní stížnosti kvalifikovaným právním zástupcem, s čímž nesouhlasí.

Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Dle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání než je funkce soudce Ústavního soudu. Ve vyjádření k námitce podjatosti soudce Stanislav Balík uvedl, že stěžovatele ani žádného z účastníků osobně nezná a nemá žádný vztah k jeho osobě, k účastníkům, vedlejším účastníkům, ani k věci, která je předmětem řízení o ústavní stížnosti. Zvolený procesní postup zcela odpovídá zákonu i dosavadní praxi Ústavního soudu a je standardní.

Senát určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce neshledal, že by byly dány důvody pro vyloučení soudce Stanislava Balíka. Postup v soudním řízení či rozhodovací činnost soudce Ústavního soudu v jiné věci projednávané a rozhodované v řízení u Ústavního soudu nelze považovat za jeho poměr k věci v tom smyslu, jak stanoví § 36 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu. Poměr k věci je nutno chápat jako osobní vztah k výsledku jednání před Ústavním soudem, tj. konkrétní projednávané věci a nelze jej interpretovat takovým způsobem, že procesní postup, s nímž stěžovatel nesouhlasí, či účast na projednání a rozhodování o předchozích ústavních stížnostech je důvodem k vyloučení soudce z projednání a rozhodování o jiné ústavní stížnosti téhož stěžovatele.

Ze shora uvedených důvodů rozhodl I. senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2011

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

Stěžovatel v přípisu ze dne 13. prosince 2010 vznesl vůči osobě asistentky N. H. námitku podjatosti, jejíž podstata spočívá v tom, že asistent prostřednictvím výzev nutí stěžovatele k odstranění vad podání, je vynucováno podání ústavní stížnosti kvalifikovaným právním zástupcem, je implicitně upíráno právo zvolit si pro vypracování návrhu jinou osobu než advokáta. Asistentka soudce Stanislava Balíka N. H. ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedla, že se necítí být podjatá, neboť žádný z důvodů podjatosti uvedených v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu u ní nenastal. P. Č. osobně nezná, nikdy s ním s výjimkou výzev k odstranění vad podání nepřišla do kontaktu a rovněž poměr k věci a ostatním účastníkům u ní není dán. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu účastník řízení může nejpozději na začátku prvního ústního jednání prohlásit, že některého ze soudců odmítá, protože ho považuje za podjatého. Odmítnutí musí být odůvodněno. Odmítaný soudce je povinen se k odmítnutí vyjádřit. Podle § 38 odst. 2 zákona o Ústavním soudu platí pro vyloučení asistenta soudce ustanovení § 36 a 37 zákona o Ústavním soudu přiměřeně. N. H. uvedla, že v projednávané věci není ke stěžovateli ani k projednávané věci v žádném vztahu, který by zakládal jakoukoli pochybnost o její nepodjatosti a sama se necítí být podjatá. Pouhá skutečnost, že asistentka na základě pověření soudce zpravodaje vyzývala stěžovatele k odstranění vad podání a požaduje splnění podmínek pro podání ústavní stížnosti neznamená, že je asistentka ve věci podjatá, ani že by se měla cítit podjatá. Z výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jek je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2011

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu