II. ÚS 2865/10

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou faxem dne 4. 10. 2010 a následně doplněnou jejím originálem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Městský soud v Praze v řízení o žalobě podané stěžovatelkou, jíž se po žalovaných - obchodních společnostech ČSOB, a.s. a CARBON CZ, a.s. domáhala zaplacení částky 83 229 461,66 Kč s příslušenstvím, vedeného pod sp. zn. 49 Cm 131/2006, v záhlaví citovaným usnesením nepřipustil změnu žaloby stěžovatelky, učiněnou podáním ze dne 20. 7. 2010 v podobě rozšíření návrhu na částku 129 824 982 Kč. Městský soud o návrhu stěžovatelky na změnu původní žaloby rozhodoval již poněkolikáté (viz usnesení téhož soudu ze dnů 16. 1. 2009 a 1. 9. 2009), přičemž odkazem na ust. § 95 odst. 2 o. s. ř. mimo jiné konstatoval, že i v tomto případě má nadále za to, že se nezměnily předpoklady, za nichž rozhodl o nepřipuštění změny návrhu dne 1. 9. 2009.

Stěžovatelka nicméně tyto závěry týkající se návrhů na změnu původní žaloby podle ust. § 95 o. s. ř., resp. nepřipuštění této změny, v ústavní stížnosti nadále zpochybňuje a v napadeném usnesení městského soudu i v postupu, jenž jeho vydání předcházel, spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a § 72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

V posuzovaném případě se stěžovatelka v průběhu řízení o jí podané žalobě vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 131/2006 opakovaně svými návrhy domáhala změny původní žaloby, a to v podobě rozšíření nárokované částky. Ve smyslu ust. § 95 o. s. ř. může žalobce se souhlasem soudu v průběhu řízení svůj návrh na zahájení řízení měnit. Institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení; soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Rozhodne-li soud, jako v posuzovaném případě, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští (§ 95 odst. 2 o. s. ř.), má to za následek, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván a nenastanou ani hmotněprávní účinky změny žaloby. Hodlá-li žalobce i poté nárok uplatňovat u soudu, je pak na místě podání žaloby nové, což ostatně učinila i stěžovatelka, která na zbývající část uplatněného nároku uplatnila novou žalobu, o které je v současné době vedeno řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 141/2010. Bylo by tak zásahem do kompetencí obecných soudů a také porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval před tím, než o věci rozhodnou příslušné obecné soudy.

Ke konkrétní polemice stěžovatelky s právním závěrem městského soudu ohledně nesplnění podmínek pro připuštění změny původní žaloby, Ústavní soud nadto považuje za vhodné dodat, že posouzení uvedené otázky je zcela v jurisdikci obecných soudů, neboť, jak dal ve svých předchozích rozhodnutích (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 179/2000 či I. ÚS 1406/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz.) zřetelně najevo, rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud, pokud je náležitě odůvodněna, zásadně nepřezkoumává. Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/03, II. ÚS 237/05 nebo II. ÚS 801/08 považuje Ústavní soud za nepřípadné a na posuzovaný případ nedopadající, neboť Ústavní soud v citovaných nálezech shledal arbitrárnost rozhodování obecných soudů v tom, že se dostatečně či vůbec nezabývaly veškerými okolnostmi případu, resp. že svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2010

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj