II. ÚS 2885/12

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou dne 27. července 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Jím byl zrušen rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 90 T 109/2008 ze dne 19. října 2010 (kterým byla zproštěna obžaloby s tím, že v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem), a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 629/2010 ze dne 22. prosince 2010 (kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání státního zástupce), a další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud jejich zrušením pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejích ústavně chráněných práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka je přesvědčena, že dovolání podané I. S., náměstkem nejvyššího státního zástupce, v její neprospěch, nemělo být dovolacím soudem vůbec projednáno, neboť nebylo podáno osobou oprávněnou. Osoby oprávněné dovolání podat jsou v ustanovení § 265d trestního řádu taxativně a jednoznačně označeny a rozšiřovat okruh těchto osob extenzivním výkladem příslušných ustanovení zákona o státním zastupitelství by fakticky znamenalo nerespektovat trestní řád a uplatňovat státní moc nikoliv v případech a mezích stanovených zákonem, a způsobem, který zákon stanoví. Odvolává se v této souvislosti na právní názor vyslovený v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 354/2011 ze dne 14. září 2011, se kterým se ztotožnil i Ústavní soud (nález sp. zn. IV. ÚS 3409/11 ze dne 27. března 2012). V daném případě Nejvyššímu státnímu zástupci nebránila žádná objektivní překážka v podání dovolání. Pakliže přesto přenesl svoji pravomoc na náměstka I. S., šlo o postup, který je v rozporu s výše deklarovanými závěry Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Podání a projednání takového dovolání je pak nutně spojeno s prvky libovůle.

3. Pokud jde o věc samou, stěžovatelka je přesvědčena, že právní názor dovolacího soudu porušuje její legitimní očekávání. Legitimním očekáváním přitom chápe očekávání postupu orgánů veřejné moci odpovídající jednoznačnému obsahu právního řádu. Od počátku trestního stíhání tvrdí, že zejména naprosto zjevně chybí subjektivní stránka trestného činu, s čímž se ztotožnily obecné soudy prvního a druhého stupně. Dovolací soud však nerespektoval zákonem vymezený obsah pravomoci starosty a rady obce a evidentně nerozlišil mezi uzavřením a podpisem smlouvy z pohledu obce jako jedné ze smluvních stran. Protože uzavření předmětné smlouvy bylo projednáno a schváleno na zasedání rady, byla povinna předmětnou smlouvu, jejíž návrh a konkrétní obsah jednotlivých ujednání byl pochopitelně připravován příslušným úřednickým aparátem a nikoli jí samotnou, bez výhrad podepsat. Zákon o obcích pak jednoznačně vylučuje, aby k rozhodnutí rady došlo bez seznámení se s konkrétním obsahem smlouvy, o jejímž uzavření je rozhodováno, jinak by to popíralo smyslu rozhodovací pravomoci rady obce. Za ryzí spekulaci označuje závěr dovolacího soudu o samozřejmé a presumované znalosti zákona o obcích a znalost statutu územně členěného statutárního města u osoby starostky. Připouští znalost obecnou, ale nikoli natolik detailní, aby mohla zahrnovat i obžalobou popisovaná porušení těchto právních předpisů. Dále považuje za rozhodné, že obsah související smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví detailně neznala. Dovolací soud tak v podstatě nahradil činnost soudu prvního stupně, když některé důkazy vyhodnotil sám a učinil z nich skutkové závěry, které z nich objektivně nevyplývají. I se znalostí obsahu posledně uvedené smlouvy by nebylo namístě činit závěr o srozumění s alternativou uložení sankční pokuty či jiné škody pro zavádějící formulace příslušných smluvních ustanovení. Poukazuje konečně na absenci úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Má za to, že si při výkonu funkce starosty v souvislosti s aktem podpisu smlouvy nelze představit vyšší míru opatrnosti, než tu, která byla v daném případě zachována. Úřad městské části Brno - střed neměl žádné další osoby, které by byly objektivně schopny zajistit vyšší míru opatrnosti. To vše vylučuje jednání nedbalostní.

4. Současně si s ohledem na mimořádný význam přezkumu Ústavním soudem pro případný běh dalšího řízení požádala o přednostní projednání věci s tím, že soudem prvního stupně již bylo nařízeno hlavní líčení na 31. července 2012, přičemž ovšem s ohledem na svůj špatný zdravotní stav a hospitalizaci požádala o odročení takto nařízeného hlavního líčení.

5. Ústavní soud v minulosti vyložil, že institut projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti vykládá restriktivně, veden mimo jiné speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti. Proto tento institut aplikoval zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná, protože další průběh řízení před obecnými soudy ani v kombinaci s iniciací řízení před Ústavním soudem nemůže být důvodem pro přednostní projednání věci. Proto byl návrh na projednání věci přednostně mimo pořadí odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3409/11, jehož se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud rozvedl právní názor, dříve vyložený v nálezu sp. zn. II. ÚS 655/11 (ze dne 30. srpna 2011) a dalších rozhodnutích. Tedy, že přímo ze zákonné úpravy (§ 8 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů) vychází postup, kdy vedoucího státního zástupce zastupuje jeho náměstek nebo náměstci v pořadí a v rozsahu jím stanoveném. Ač tedy může v jednotlivých případech dojít k přenesení pravomoci k provedení určitého právního úkonu na náměstka nejvyššího státního zástupce, podstatné je zachování jednoty pravomoci a odpovědnosti, jíž se nejvyšší státní zástupce nemůže zprostit. Uvedený právní názor, jenž souzní s právním názorem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 354/2011, že nejvyšší státní zástupce nemůže přenést celou agendu dovolání nebo jiného výlučného oprávnění na některého svého náměstka, přitom zjevně neobsahuje to, co si od něj stěžovatelka slibuje. V žádném případě nelze považovat za svévolné překročení kompetence, když náměstek v jednotlivém případě zastoupí nejvyššího státního zástupce při podání dovolání a tím iniciuje pravomoc dovolacího soudu, jak se stalo v posuzovaném případě. Uvedenou námitku lze proto považovat za zjevně neopodstatněnou.

8. Co do zbývajících námitek Ústavní soud poukazuje na povinnost "vyčerpat všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona před podáním ústavní stížnosti, jež zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud. Proti rozhodnutí, jímž dovolací soud předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, není ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3368/09 ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. II. ÚS 192/08 ze dne 30. července 2008, sp. zn. III. ÚS 3289/09 ze dne 20. ledna 2010 a sp. zn. IV. ÚS 2215/09 ze dne 8. října 2009). Výjimečné okolnosti, za kterých není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, v dané věci očividně nemohly nastat, což stěžovatelka ani netvrdí.

9. Posouzení námitek stěžovatelky bude úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před nimi včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici, přičemž stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno v budoucnosti o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje, pakliže jí bude nepříznivé. V dané fázi řízení jsou však námitky stěžovatelky (se shora uvedenou výjimkou) v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné.

10. Ze shora vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnout, a to zčásti jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona, a zčásti jako nepřípustnou, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Soudkyně zpravodajka Dagmar Lastovecká přípisem ze dne 21. 8. 2012 oznámila, že se v dané věci cítí být podjatá. K věci uvedla následující: "Dne 27. 7. 2012 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky D. H. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, u níž jsem byla dle platného rozvrhu práce ustanovena soudcem zpravodajem.[...] S D. H. jsem se seznámila a spřátelila po listopadu roku 1989. V roce 1992 jsme byly obě zvoleny poslankyněmi Federálního shromáždění za město Brno. Půl roku jsme společně bydlely na poslanecké ubytovně v Praze. V následujících letech jsme udržovaly nadále občasné osobní kontakty a z titulu svých funkcí, jakož i zapojení v zastupitelských orgánech města Brna, zejména kontakty pracovní. V posledních letech jsme se potkávaly na různých kulturních či společenských akcích pořádaných Statutárním městem Brnem. [...] Přesto, že o řízení, které probíhalo před obecnými soudy a je napadeno ústavní stížností jsem s H. nikdy osobně nehovořila, jsem přesvědčena, že naše zejména dřívější kontakty jsou veřejně známy (minimálně ve městě Brně), a proto jsou naplněny podmínky § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť by mohly nastat pochybnosti o mé nepodjatosti v projednávané věci." Z uvedeného důvodu tedy předložila soudkyně zpravodajka Dagmar Lastovecká podle § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu a v souladu s § 36 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") věc k projednání prvnímu senátu Ústavního soudu.

Podle ustanovení § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle přesvědčení I. senátu Ústavního soudu jsou podmínky citovaného ustanovení ohledně osoby soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké splněny. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu