Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Sillet Group a. s., se sídlem [adresa] Ostrava, zastoupené Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem [adresa] Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve V. M. ze dne 26. 10. 2015, č. j. 17 C 19/2015-59, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve V. M., jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností, doručenou dne 25. 1. 2016 v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve V. M. (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na vlastnické právo a právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá rovněž porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Rozsudkem, napadeným nyní projednávanou ústavní stížností, okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky podanou proti žalovanému S. Foltovi o zaplacení částky 1.599 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), dále o zaplacení částky 1.459 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.) a stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 12.081 Kč. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadený rozsudek (byť vydaný v bagatelní věci) je excesivní a je důsledkem nesprávného postupu. Podrobně popisuje způsob výpočtu provize a provizního nároku žalovaného a namítá, že u soudu tvrdila způsob výpočtu provize a její vyplacení i prokázala. Smlouva o zprostředkování nedává nárok na vrácení stornoprovize do souvislosti s tzv. stornofondem a pokud měl soud názor jiný, měl stěžovatele vyzvat, aby svá tvrzení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. doplnil. Rovněž otázka tzv. následných provizí prý nemá vliv na nárok uplatňovaný žalobou.
1. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
4. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud setrvale zastává stanovisko, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10.000 Kč, omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť v těchto případech nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v tzv. bagatelní věci (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 149/14 ze dne 11. 6. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 806/14 ze dne 22. 8. 2014, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2494/14 ze dne 25. 9. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podobně z judikatury Ústavního soudu plyne, že otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či překvapivosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014), nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu.
5. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že zákonem stanovená částka nemůže být absolutní či jedinou mezní hranicí pro připuštění ústavněprávního přezkumu tzv. bagatelních věcí. Proto v minulosti i u tzv. bagatelních věcí připustil přezkum z ústavněprávních hledisek, to však pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, kupříkladu když se orgán veřejné moci dopustil natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně garantovaného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními) [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)], přičemž tak Ústavní soud činil vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu (např. kumulativní působení dalších obdobných případů; srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014).
6. Prizmatem výše uvedených kritérií Ústavní soud hodnotil i nyní projednávaný případ stěžovatelky, přičemž však neshledal žádné okolnosti, které by činily opodstatněným ústavněprávní přezkum ústavní stížnosti, podané v této zjevně bagatelní věci. Jak totiž plyne z obsahu napadeného rozsudku okresního soudu, soud provedl dokazování, jednotlivé důkazy zhodnotil a své rozhodnutí řádně odůvodnil a nedopustil se tak shora zmíněné "evidentní svévole", která teprve by v případě takto bagatelních sporů mohla opodstatnit skutečný meritorní přezkum a dokonce i derogační zásah ze strany Ústavního soudu. Stěžovatelka tak ve skutečnosti požaduje po Ústavním soudu pouze přehodnocení výsledků provedeného dokazování (viz zejména polemika s výpočtem provize) a jiný výklad podústavního práva, což je však role, která zdejšímu soudu s ohledem na jeho ústavněprávní vymezení nepřísluší. Pokud pak stěžovatelka namítá porušení ustanovení § 118a o. s. ř., poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že z obsahu napadeného rozsudku je patrno, že stěžovatelka byla ve smyslu tohoto zákonného ustanovení poučena, aby navrhla důkazy na podporu svých tvrzení. Lze tak uzavřít, že nyní přezkoumávané rozhodnutí okresního soudu není možno označit za svévolné či jinak porušující základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka se závěry okresního soudu neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces (a to ani tzv. překvapivost rozhodnutí), neboť toto právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo i právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: J. K.