Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem V. L., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Markem Sochorem, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 17 PP 55/2014, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 12 To 200/2014, za účasti Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2014, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 17 PP 55/2014 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a contrario zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 12 To 200/2014 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Stěžovatel nepovažuje za korektní úvahu krajského soudu, že u něj hrozí vysoké riziko recidivy vzhledem k jeho trestní minulosti. Má za to, že se jedná o porušení zásady ne bis in idem, neboť jeho trestní minulost byla zohledněna již při ukládání trestu. Kromě toho má pochybnosti i o použitelnosti posudku psycholožky, když tato se se stěžovatelem osobně setkala jen na krátkou dobu a navíc od jeho zpracování již uplynula nějaká doba.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Rovněž požádal, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce, a to ve výši 9.300 Kč za 3 úkony právní služby dle § 9 advokátního tarifu (převzetí zastoupení včetně první porady s klientem, porada s klientem dne 18. 8. 2014, podání ústavní stížnosti), 3 režijní paušály á 300 Kč, náhradu za ztrátu času ve výši 800 Kč (8 x 0,5 hod.) a cestovné ve výši 774 Kč, celkem ve výši 11.774 Kč, vše zvýšeno o DPH v zákonem stanovené výši.
II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srovnej čl. 83, 90, 91 a 92 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v § 88 a násl. a trestní řád v § 331 a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta republiky zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [§ 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], respektive u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [§ 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny [§ 88 odst. 4 trestního zákoníku]; dle § 88 odst. 2 trestního zákoníku je u přečinů možné propuštění i před uplynutím dob stanovených v § 88 odst. 1 téhož zákona. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností [v případě propuštění před uplynutím stanovených dob dle § 88 odst. 2 se musí jednat o vzorné chování a plnění povinností], a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.
V projednávané věci obecné soudy shledaly nezanedbatelné riziko recidivy s ohledem na osobnostní profil stěžovatele a skutečnost, že již opakovaně vykonával nepodmíněné tresty odnětí svobody a přesto i nadále páchal i byl odsuzován za další trestnou činnost. Ústavní soud nemá za to, že by jejich odůvodnění bylo nepřesvědčivé, či dokonce mělo znaky libovůle v rozhodování. Nejedná se ani o porušení zásady ne bis in idem, kdy tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tedy tato zásada se nemůže uplatnit (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2133/13, též srovnej nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04.). Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
S ohledem na takovýto výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval stěžovatelovým návrhem stran náhrady nákladů právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu