II. ÚS 29/19

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. jejich jednotlivých výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 81, čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 95, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnost a z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") potvrdil ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 10. 2017, č. j. 13 EXE 13297/2010-570, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce z důvodu nesplnění podmínek řízení pro nedostatek plné moci zástupce k zastoupení oprávněné, z důvodu zániku pohledávky splněním a z důvodu promlčení nároku oprávněné (výrok II.). Dále ke zpětvzetí odvolání ze strany stěžovatele jako povinného zastavil odvolací řízení v rozsahu co do usnesení okresního soudu ze dne 11. 10. 2017, č. j. 13 EXE 13297/2010-572, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce, a to s ohledem na stěžovatelovo uvědomění, že odvolání do tohoto usnesení není přípustné (výrok I.).

3. Oba soudy totiž dospěly ke shodnému závěru, že není třeba trvat na předložení nové plné moci právního zástupce oprávněné, neboť nedošlo k zániku oprávněné společnosti VaP Bransouze, s. r. o.; ta pouze změnila svoji obchodní firmu na Ryček, s. r. o., a stále tak zůstává v platnosti plná moc udělená jejímu advokátovi (přičemž nedostatek či zánik plné moci advokáta ostatně ani nemůže být samostatným důvodem pro zastavení exekuce). Dále soudy konstatovaly, že nemůže být důvodná ani námitka stěžovatele ohledně promlčení, jelikož oprávněná je v pozici účastníka od počátku řízení. Konečně nelze podle krajského a okresního soudu vyhovět ani stěžovatelovu návrhu na zastavení exekuce z důvodu splnění dluhu, neboť dosud nebyla vymožena ani částka odpovídající součtu jistiny, kapitalizovaných úroků z prodlení, nákladů exekuce a nákladů předchozího (nalézacího) řízení, k čemuž nutno ještě dále přičíst úroky z prodlení z jistiny za dobu od 1. 11. 2010 do 8. 9. 2016.

4. Následné dovolání stěžovatele ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, neboť stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Obsah dovolání totiž nelze podle Nejvyššího soudu interpretovat jinak, než jako prostou a opakovanou polemiku založenou na tvrzeních, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. Sám stěžovatel přitom podle Nejvyššího soudu v dovolání ve svém důsledku připouští, že jeho dluh vůči oprávněné doposud nebyl zcela vymožen. Nadto k části stěžovatelem v dovolání formulovaných otázek Nejvyšší soud konstatoval, že tyto založit přípustnost dovolání nemohou už jenom proto, že na nich dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu nespočívá.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména rekapituluje, že v průběhu exekučního řízení se zastavení exekuce domáhal již v roce 2014 mimo jiné proto, že podle jeho názoru hodnota věcí zahrnutá do exekučního řízení výrazně převyšovala dlužnou pohledávku ze strany oprávněné. Dále v řízení namítal, že jemu doručený exekuční příkaz nebyl řádně podepsaný. V průběhu exekučního řízení se rovněž stalo, že jej soudy předvolaly k nesprávně označenému řízení a znemožnily mu tak vyjádřit se k nárokům vznášeným oprávněnou. Ve vztahu k nyní napadeným rozhodnutím stěžovatel zdůrazňuje, že podle jeho názoru mělo být exekuční řízení zastaveno už proto, že svůj dluh zcela uhradil. Oprávněná se navíc podle stěžovatele přetransformovala do jiné obchodní společnosti. Naznačenými kroky prý proto oprávněná pozbyla aktivní legitimaci v rámci exekučního řízení. Protože došlo ke změně v osobě věřitele, měl se nový věřitel vůči stěžovateli svých údajných nároků domáhat před soudem, a pokud to v zákonné lhůtě neučinil, došlo k promlčení jeho nároku. Z nyní napadených rozhodnutí podle stěžovatele není rovněž zřejmé, do jaké míry již svůj dluh uhradil; předmětná rozhodnutí jsou z tohoto pohledu nepřezkoumatelná. Přípustnost dovolání je pak dle stěžovatele nutno shledávat minimálně v řešení otázky nedostatku aktivní věcné legitimace ze strany oprávněné. Už proto údajně nemůže obstát závěr Nejvyššího soudu o absenci vymezení podmínek přípustnosti dovolání.

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Ke konkrétním námitkám stěžovatele je především nutno v prvé řadě odkázat na ustanovení § 212a odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), podle něhož lze usnesení, jímž nebylo rozhodováno ve věci samé, přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku přezkoumávaného usnesení. S ohledem na tento rámec odvolacího přezkumu nutno zdůraznit, že krajský soud se mohl zabývat jen určitými argumentačními okruhy vymezenými stěžovatelem: tedy zda je oprávněná v rámci exekučního řízení proti stěžovateli aktivně legitimována, zda nebylo nutno udělit jejímu právnímu zástupci novou plnou moc s ohledem na změnu právní identity oprávněné, dále se krajský soud mohl zabývat jen otázkou, zda-li nedošlo k promlčení pohledávky oprávněné, a to právě v návaznosti na stěžovatelem tvrzenou změnu na straně oprávněné. Konečně se pak krajský soud mohl zabývat ještě tím, zda nedošlo k zániku pohledávky vůči stěžovateli jejím splněním.

10. V návaznosti na tuto argumentaci krajský soud zejména zdůraznil, že ke změně subjektu na straně oprávněné (ať už z hlediska její transformace na jinou právnickou osobu nebo z hlediska toho, že pohledávka za stěžovatelem měla být údajně prodána jiné právnické osobě) nedošlo, neboť podle krajského soudu bylo stěžovateli obecnými soudy již několikrát vysvětleno, že oprávněná toliko změnila své označení, s nímž vystupuje v rámci svých ekonomických aktivit, když na druhou stranu například její identifikační číslo je stále stejné. Rovněž stěžovatel neprokázal - což krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí podrobně vysvětluje - že by oprávněná pohledávku za stěžovatelem prodala.

11. Nedošlo-li tedy ke změně na straně oprávněné, nebylo rovněž nutno udělovat jejímu právnímu zástupci novou plnou moc a nemohlo dojít ani k promlčení nároku uplatňovaného oprávněnou, neboť právě s ohledem na absenci změny subjektu na straně oprávněné nemohlo dojít ani k eventuálnímu promlčení vymáhané pohledávky, což ostatně krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dokládá odkazem na konkrétní časové okamžiky v exekučním řízení stěžovatele. Krajský soud konečně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí podrobně popsal (když této otázce se věnoval ve svém usnesení i Nejvyšší soud), proč se stěžovatel s ohledem na existenci příslušenství k jistině - myšleno v širším slova smyslu - nemůže dovolávat skutečnosti, že již celou pohledávku oprávněné uhradil.

12. Na základě právě uvedeného proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel bez hlubší ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se však obecné soudy již řádně, logicky a dostatečně přesvědčivě vypořádaly, když stěžovatel ve skutečnosti proti jejich závěrům v ústavní stížnosti žádnou relevantní argumentaci (a to ani na úrovni podústavního práva) nenabízí. Pokud se pak nadto krajský soud s ohledem na hranice přezkumu definované ve shora citovaném procesním předpisu nemohl zabývat jinými (obecně staršími) námitkami stěžovatele, pak ani na tomto východisku Ústavní soud neshledává nic protiústavního, když uvedené procesní omezení přezkumu odvolacím soudem stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji ani nezmiňuje, natož aby je jakkoliv účinně zpochybňoval.

13. Přípustnost stěžovatelova dovolání pak nemohla založit ani jakákoliv otázka týkající se údajně chybějící aktivní legitimace ze strany oprávněné, když v řízení před okresním a krajským soudem se tyto soudy pokoušely stěžovateli vysvětlit, že oprávněná ve skutečnosti aktivní legitimací v rámci daného řízení nikdy neztratila, pročež opak se stěžovateli nepodařilo prokázat.

14. Ústavnímu proto ze všech shora uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2022

Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výrokové části II. v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Tímto výrokem krajský soud rozhodl, že "Usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 2017, č. j. 13 EXE 13297/2010-570 se v napadené části, to je ve výroku pod bodem II., potvrzuje v tom správném znění, že se návrh povinného na zastavení exekuce z důvodu nesplnění podmínek řízení pro nedostatek plné moci zástupce k zastoupení oprávněného, z důvodu zániku pohledávky a z důvodu promlčení nároku oprávněného, zamítá". Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

2. Stěžovatel Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2019 doručil podání označené jako "ústavní stížnost". Ústavní soud dne 7. 1. 2019 vyzval stěžovatele k odstranění vad návrhu, kdy byl stěžovatel upozorněn, že podle ustanovení § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů musí být jako účastník řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (včetně sepsání samotné ústavní stížnosti). Stěžovatel následně požádal Českou advokátní komoru (dále jen "ČAK") o určení advokáta při řízení před Ústavním soudem. ČAK dne 28. 1. 2019 rozhodla, že žadateli nebude advokát k poskytnutí právní služby Českou advokátní komorou určen. Proti rozhodnutí ČAK podal stěžovatel správní žalobu.

3. Za daných okolností nebyly splněny podmínky řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti přerušil podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to usnesením ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 29/19, neboť před správními soudy probíhalo řízení, v němž byla řešena otázka, která měla význam pro rozhodnutí Ústavního soudu, resp. pro splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Bez právního zastoupení totiž se stěžovatelem Ústavní soud jednat nemohl a současně za dané procesní situace nebylo postaveno najisto, zda stěžovatel má či nemá právo na určení advokáta ČAK.

4. Následně byl Ústavnímu soudu doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2021, č. j. 10 As 2/2021-37, který byl vydán ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované - ČAK, a to v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2020, č. j. 8 A 161/2019-60. Nejvyšší správní soud uvedeným rozsudkem rozhodoval o kasační stížnosti stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze s tím, že kasační stížnost zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

5. V návaznosti na to pak byla podání stěžovatele směřovaná Ústavnímu soudu k jeho další výzvě k odstranění vad návrhu dne 26. 9. 2022 doplněna o plnou moc, kterou stěžovatel udělil právnímu zástupci pro řízení před Ústavním soudem v této věci: Tento právní zástupce za stěžovatele vypracoval novou ústavní stížnost.

6. Vzhledem k tomu, že již je stěžovatel pro řízení před Ústavním zastoupen advokátem, který za něj zpracoval ústavní stížnost, odpadl důvod přerušení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, a proto Ústavní soud rozhodl o pokračování v řízení o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2022

Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výrokové části II. v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Tímto výrokem krajský soud rozhodl, že "Usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 2017, č. j. 13 EXE 13297/2010-570 se v napadené části, to je ve výroku pod bodem II., potvrzuje v tom správném znění, že se návrh povinného na zastavení exekuce z důvodu nesplnění podmínek řízení pro nedostatek plné moci zástupce k zastoupení oprávněného, z důvodu zániku pohledávky a z důvodu promlčení nároku oprávněného, zamítá". Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. 2. Stěžovatel Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2019 doručil podání označené jako "ústavní stížnost". Ústavní soud dne 7. 1. 2019 vyzval stěžovatele k odstranění vad návrhu, kdy byl stěžovatel upozorněn, že podle ustanovení § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů musí být jako účastník řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (včetně sepsání samotné ústavní stížnosti). Stěžovatel následně požádal Českou advokátní komoru (dále jen "ČAK") o určení advokáta při řízení před Ústavním soudem. ČAK dne 28. 1. 2019 rozhodla, že žadateli nebude advokát k poskytnutí právní služby Českou advokátní komorou určen. Proti rozhodnutí ČAK podal stěžovatel správní žalobu, což také doložil, na jejíž projednání a rozhodnutí o ní se však teprve čeká.

3. Za daných okolností nejsou splněny podmínky řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti přerušuje podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") neboť před správními soudy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu, resp. pro splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Bez právního zastoupení totiž se stěžovatelem Ústavní soud jednat nemůže a současně za dané procesní situace není postaveno najisto, zda stěžovatel má právo či nikoliv na určení advokáta ČAK, jelikož o této otázce teprve bude rozhodnuto.

4. V řízení bude Ústavní soud pokračovat po rozhodnutí správního soudu o podané žalobě. Ústavní soud může v řízení pokračovat i bez návrhu (ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 111 odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2019

Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu