Odůvodnění
Dne 10. 5. 2000 se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. K 5/97-176. Protože podání nesplňovalo požadavky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., byl soudcem zpravodajem vyzván k odstranění vad s upozorněním, že pokud tak neučiní, bude jeho návrh odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. a) citovaného zákona.
Na tuto výzvu stěžovatel reagoval ve lhůtě dopisem ze dne 21. 6. 2000, ve kterém uvedl, že žádný právní zástupce není ochoten připojit svůj podpis k jeho podání zřejmě z existenčních důvodů, nebot' stěžovatel otevřeně kritizuje mafiánský způsob zneužití zákonotvorných mechanismů v ČR. Dále poukázal na to, že žádný právní zástupce není povinen předložit svému klientovi dostatečné důkazy o tom, že se svou předchozí činností neprovinil ve smyslu zákona č. 198/1993 Sb. Požádal v této souvislosti ústavní soud ČR, aby mu i v případě odmítnutí stížnosti odpověděl, zda požadavek povinného právního zastoupení nepovažuje za omezující podmínku ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Konečně stěžovatel konstatoval, že setrvává na požadavku, aby jeho stížnost byla řešena bez prostřednictví právního zastoupení. Stěžovatel tak ve stanovené lhůtě vady neodstranil (viz i usnesení č. 12, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 10, roč. 1998, sv. 1). Proto bylo rozhodnuto v souladu s § 43 odst. 1 písm. a) citovaného zákona tak, že se podání odmítá.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2000 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu