Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2023 č. j. 1 VSPH 757/2023-B-278 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. 3. 2023 č. j. KSLB 76 INS 24005/2011-B-248, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání stěžovatele, označené jako ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedeným usnesením obecných soudů. V tomto podání stěžovatel rovněž uvedl, že odmítá "všechny soudce Ústavního soudu", neboť jsou důvody pochybovat o jejich nepodjatosti.
Návrh stěžovatele není možné považovat za řádný, jelikož má řadu procesních a obsahových nedostatků (§ 34 ve spojení s § 72 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel především není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu). Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, pokud se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech ústavní stížnosti se stěžovateli dostalo opakovaně již v řadě řízení. Byť přitom stěžovatel (společně nebo samostatně) podal již desítky ústavních stížností trpících stejnou vadou a byl-li o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučen, znovu podal návrh, aniž by byl právně zastoupen advokátem. Za daného stavu věci proto lze dovodit jeho dostatečnou informovanost o podmínkách řízení o ústavní stížnosti a nové poučování by bylo ryze formalistické a bezpředmětné.
K námitce podjatosti lze uvést, že pokud ji stěžovatel uplatňuje vůči všem soudcům Ústavního soudu, nemá o této námitce v rámci Ústavního soudu, jakožto vrcholného orgánu ochrany ústavnosti, kdo rozhodnout. Stěžovatel by ostatně měl zvážit racionalitu svého postupu, kdy se domáhá ochrany svých základních práv u Ústavního soudu, přičemž však současně zpochybňuje nepodjatost všech rozhodujících soudců. Pokud by totiž zdejší soud této námitce vyhověl, nastala by paradoxní situace, kdy by nemohl o jeho ústavní stížnosti vůbec nikdo rozhodovat a poskytnout ochranu jeho tvrzeným právům.
Ústavní soud proto ústavní stížnost pro neodstraněné vady přiměřeně podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj