Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. R., zastoupeného Mgr. Lucií Šebelovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2021 č. j. 9 As 106/2021-48, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se ve správním řízení neúspěšně odvolal k ústředí Státního pozemkového úřadu proti rozhodnutí o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav v k. ú. [k.ú.] a v části k. ú. [k.ú.] ze dne 8. 8. 2019 č. j. 308818/2019/Rt, vydanému Krajským pozemkovým úřadem pro Jihomoravský kraj, pobočka Znojmo. Následnou žalobu ke Krajskému soudu v Brně podal jiný vlastník pozemku v dotčeném katastrálním území a stěžovatel v tomto řízení vystupoval jako osoba zúčastněná, v souladu s § 34 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního (dále jen "s. ř. s."). Ve svém vyjádření nesouhlasil s novým uspořádáním pozemků v jeho vlastnictví. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 31. 3. 2021 č. j. 31 A 84/2020-86 zamítl.
3. Stěžovatel a žalobce podali společně kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2021 č. j. 9 As 106/2021-48 kasační stížnost stěžovatele odmítl dle § 104 odst. 4 s. ř. s. a kasační stížnost žalobce zamítl dle § 110 odst. 1, věty poslední s. ř. s.
4. Stěžovatel spatřuje pochybení v postupu Nejvyššího správního soudu v tom, že mu bylo odepřeno jeho právo na projednání věci, a to bez řádného odůvodnění. Dále namítá nerovný přístup ke své osobě jako k účastníkovi původního řízení, kde správní orgán preferoval jiné vlastníky a při řešení náhrady pozemků dodržel pouze formální náležitosti dle §10 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně pokud rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
6. Ústavní soud již v nálezu II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016 (N 6/80 SbNU 65) konstatoval, že ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. upravují věcná hlediska pro rozsah přezkumné a kontrolní činnosti uskutečňované ze strany správních soudů. I v této věci Nejvyšší správní soud akcentoval, že kasační stížnost je projevem dispoziční zásady, jejímž výrazem je skutečnost, že přezkumná pravomoc soudu se pohybuje výlučně v intencích tvrzení uvedených v podané žalobě. Soud je v přezkumném řízení vázán žalobními body, přičemž není povinen, ale ani oprávněn, dovozovat za žalobce jakákoliv tvrzení, což platí zejména, pokud jde o rozsah napadení správního rozhodnutí, vymezení namítaných důvodů jeho nezákonnosti a odůvodnění v žalobě uváděných tvrzení. Podobně ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. stanoví, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
7. Stěžovatel nepodal v rámci soudního přezkumu správního řízení a rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách správní žalobu, ale stal se tzv. osobou zúčastněnou na řízení (§34 s. ř. s.). Institut osoby zúčastněné na řízení sice v konkrétní věci umožňuje hájit též vlastní materiální zájmy, nicméně právě tímto postupem stěžovatel své procesní i hmotněprávní postavení významně zeslabil (Jemelka, L., Podhrázký, M., Vetešník, Zavřelová, J., Bohadlo, D., Šuránek, P., Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 208-214, Kűhn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 190-206). Pouhé účastenství na řízení mu totiž neumožnilo vnést do soudního přezkumu - nad rámec vyjádření - svá vlastní žalobní tvrzení (žalobní body), s nimiž by se krajský soud musel samostatně vypořádat. Důsledkem je pak skutečnost, že Nejvyšší správní soud - jenž může věc v řízení o kasační stížnosti přezkoumat jen v rozsahu rozsudku krajského soudu - nemohl, jakkoli před ním již stěžovatel vystupoval samostatně, rozšířit svůj přezkum ve stěžovatelův prospěch. Ústavní soud pak přezkoumává podanou ústavní stížnost primárně z hlediska tzv. testu opodstatněnosti, jenž nyní vázne na aspektu efektivity postupu stěžovatele (nejprve osoba zúčastněná na řízení, posléze strana kasační stížnosti).
8. K výzvě Ústavního soudu bylo zjištěno, že krajský pozemkový úřad již ve svém rozhodnutí o návrhu komplexních pozemkových úprav podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele. Po neúspěchu ve správním řízení podal stěžovatel, jako osoba zúčastněná, vyjádření ve správním soudním řízení, v němž představil především svůj názor na (ne)řešení pozemkových úprav týkající se jeho vlastních pozemků.
9. Ústavní soud v tomto případě neshledal ze strany Nejvyššího správního soudu žádné pochybení. V dané věci obsahuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah nepřípustnosti kasační stížnosti dle §104 odst. 4 s. ř. s. Poukázat lze v tomto případě především na body 13 až 16 napadeného rozsudku. Zde dotyčný soud náležitě odůvodnil povinnost posoudit kasační stížnost v rozsahu žalobních bodů vymezených žalobcem v řízení u krajského soudu. Žalobní body se týkaly postupu správního orgánu vůči žalobci osobně a pozemkům v jeho vlastnictví (odlišných od pozemků stěžovatele). Stěžovatel ve svém vyjádření (následně i v kasační stížnosti) poukazoval pouze na aspekty rozhodnutí týkající se pozemků v jeho vlastnictví, k žalobním bodům se nevyjádřil. 10. V rámci přezkumu správními soudy bylo rozhodnutí o komplexních pozemkových úpravách přezkoumáno v úplnosti, a jestliže se stěžovatel ztotožnil posléze v kasační stížnosti s argumentací dalšího stěžovatele, pak se konečné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve svých důsledcích dotýká i jeho. Ústavní soud navíc nemá vědomost o tom, že by jeho procesní společník B. P. podal též ústavní stížnost, v níž by přitom mohl vyvolat bez procesních obtíží přezkum celého rozsudku kasační instance.
11. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu