II. ÚS 2938/19

Odůvodnění

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé rovněž namítají porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelé se u správních soudů domáhali ochrany proti nečinnosti Státního pozemkového úřadu a žádali, aby Městský soud v Praze uložil žalovanému správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci dovypořádání restitučních nároků stěžovatelů. Městský soud v Praze žalobě vyhověl a rozhodl, že Státní pozemkový úřad je povinen vydat rozhodnutí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále jen "zákon o půdě"), ve věci dovypořádání restitučních nároků týkajících se ideální jedné třetiny velkostatku S., a to konkrétně ve výroku specifikovaných pozemků. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2017 č. j. 8 As 184/2016-93 rozsudek prvoinstančního soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení s tím, že prvoinstanční soud musí v dalším řízení posoudit, zda stěžovatelé uplatnili nárok podle § 9 odst. 1 zákona o půdě ve vztahu ke specifikovaným pozemkům. Nejvyšší správní soud též shledal, že žalovaný správní orgán o některých pozemcích již rozhodl. Městský soud v Praze poté nyní napadeným rozsudkem žalobě vyhověl ohledně ve výroku specifikovaných pozemků, u nichž dospěl k závěru, že o nich nebylo dosud rozhodnuto, a ve zbytku žalobu zamítl. Žalobu v části, kterou se stěžovatelé domáhali zpracování znaleckého posudku a dovypořádání lesního celku v k. ú. S., rovněž zamítl. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl kasační stížnost žalovaného správního orgánu a odmítl kasační stížnost stěžovatelů. Ve vztahu ke kasační stížnosti stěžovatelů konstatoval, že je vázán svým právním názorem vysloveným ve výše citovaném rozsudku č. j. 8 As 184/2016-93, podle kterého se žalobou na ochranu proti nečinnosti nelze domáhat změny závěru civilních soudů o tom, že stát odebral G. J. ideální třetinu celého velkostatku.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé rozporují závěr, že G. J. byla odebrána ideální třetina celého velkostatku (v rozsahu spoluvlastnického podílu) a toto tvrzení doplňují o řadu historických údajů. Dále namítají, že se obecné soudy nezabývaly zabráním podílu JUDr. Oskara Montlonga, kterým byl občan Rakouska, nikoli Němec, Maďar či zrádce. Městský soud v Praze neprovedl ani znalecký posudek, ani přepočet spoluvlastnických podílů. Obecné soudy, jakož i správní orgány rozhodovaly ve věci stěžovatelů formalisticky, nesprávně a nezákonně.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Ze samotné argumentace stěžovatelů v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé pokračují v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedli již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se nicméně s jejich argumenty již vypořádaly a své závěry řádně odůvodnily. Podstatou sporu v posuzované věci je závěr správních soudů, že v rámci řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze přehodnocovat závěry civilních soudů stran rozdělení restituovaných podílů. Ústavní soud tento závěr obecných soudů neshledává neudržitelným; na ústavní úrovni žádné pochybení neshledal.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2020

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

Soudce Ústavního soudu JUDr. Ludvík David oznámil předsedovi I. senátu, že se domnívá, že u něj může být naplněna podmínka pro jeho vyloučení podle ustanovení § 36 odst. 1 z a § 37 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jako důvod uvedl, že případ má dvě rozhodovací větve, a to správní přezkum někdejších správních aktů (věc napadená nynější ústavní stížností) a restituční řízení, v rámci něhož byl opakovaně činný jako předseda a člen senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu při rozhodování o restitučním nároku stěžovatelů.

Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce z projednání a rozhodování věci vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

První senát Ústavního soudu konstatuje, že soudce JUDr. Ludvík David se nepodílel na rozhodovací činnosti předcházející vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. července 2019 č. j. 8 As 338/2018-65 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2018 č. j. 9 A 49/2015-414, která jsou nyní napadena ústavní stížností. Předmětem řízení, z nich vzešla napadená rozhodnutí, byla žaloba na ochranu proti nečinnosti Státního pozemkového úřadu. Rozhodování a právní názory soudce JUDr. Ludvíka Davida v rámci výkonu jeho předchozí funkce soudce Nejvyššího soudu v související věci (vlastním restitučním nároku) tedy nemohou být důvodem pro jeho vyloučení v řízení o předmětné ústavní stížnosti. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z vyjádření soudce ani nevyplývá, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že by mohly vyvstat odůvodněné pochybnosti, zda bude moci nezávisle a nestranně rozhodovat. I. senát Ústavního soudu proto rozhodl, jak je ve výroku usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu