II. ÚS 294/13

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 22. ledna 2013 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl usnesením soudu prvního stupně zamítnut jejich návrh a návrh vedlejší účastnice 2) na povolení obnovy řízení vedeného tímtéž soudem pod sp. zn. 9 C 331/92 a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením odvolacího soudu byl k jejich odvolání a odvolání vedlejší účastnice řízení 2) změněn nákladový výrok usnesení soudu prvního stupně, jinak bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Konečně usnesením dovolacího soudu bylo dovolání stěžovatelů zamítnuto. Tvrdí, že usnesení obecných soudu jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelé rekapitulují, že se v rámci restituce domáhali vydání pozemků nacházejících se v areálu bývalého národního podniku Kaučuk Kralupy. Rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 204/2010-864 ze dne 29. června 2010 bylo žalovanému uloženo vydat stěžovatelům a vedlejší účastnici řízení 2) každému jednu ideální šestinu určitých pozemků, které byly předchozím rozsudkem dovolacího soudu č. j. 28 Cdo 873/2008-740 ze dne 30. dubna 2008, ve spojení s opravným usnesením ze dne 18. prosince 2008, označeny jako nezastavěné. Dne 1. prosince 2010 podali stěžovatelé a vedlejší účastnice řízení 2) návrh na obnovu řízení s tím, že pozemky nevydané v původním řízení ve skutečnosti nejsou zastavěné. Svá tvrzení dokládali znaleckým posudkem, který se opíral o geometrický plán provedený Ing. R. P. dne 21. prosince 2009.

3. V ústavní stížnosti konkrétně namítají, že dovolací soud v původním řízení nesprávně vyhodnotil důkazy a svým rozhodnutím umožnil situaci, kdy byly stěžovatelům vydány zastavěné pozemky a byl odmítnut jejich nárok na vydání pozemků, které zastavěny nebyly. Tím došlo k popření smyslu restitučního zákona. Povinná osoba přitom stěžovatelům soustavně bránila provést místní šetření ve svém areálu, aby se tak mohli dozvědět o skutečném stavu. Teprve poté, co se stali spoluvlastníky určitých pozemků v areálu povinné osoby, jim bylo umožněno nechat vyhotovit znalecký posudek, který byl základem jejich návrhu na povolení obnovy řízení. Nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že skutečnosti vyplývající ze stěžovateli předloženého znaleckého posudku byly zřejmé již ze znaleckého posudku provedeného v průběhu nalézacího řízení, protože se tyto znalecké posudky ve svých závěrech liší. Obecným soudům vytýkají, že se řádně nevypořádaly s jejich argumentem, že dostatečným důkazem v daném směru nebyl samotný geometrický plán provedený Ing. R. P., neboť ten nevycházel z místního šetření, jak je sám geometr upozornil. Odmítají připustit názor, že omyl v rozhodnutí dovolacího soudu nelze napravit návrhem na povolení obnovy řízení.

4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že se obecné soudy všech stupňů shodly na tom, že stěžovatelé neprokázali existenci nových skutečností, rozhodnutí nebo důkazů, které bez své viny nemohli použít v původním řízení. To vyvodily z toho, že jak geometrický plán Ing. R. P., tak i znalecký posudek provedený v původním řízení vycházely ze stejných výchozích podkladů, tedy zejména z leteckých topografických map. Z toho odvolací soud dospěl k závěru, že již v době vypracování původního znaleckého posudku museli mít stěžovatelé povědomí o rozsahu zastavěnosti jednotlivých pozemků a v každém případě byl rozsah takto zjištěné zastavěnosti jednotlivých pozemků předmětem úvah obecných soudů v původním řízení. Nešlo tedy o to, zda znalkyně v původním řízení dospěla k odlišným závěrům, ale že stěžovatelům již v té době (díky podkladům dřívějšího znaleckého posudku) nic nebránilo ve vypracování geometrického plánu, který se stal základem nového znaleckého posudku, uplatněného v návrhu na povolení obnovy řízení.

7. Vedle toho se obecné soudy shodly i na tom, že stěžovatelé podali návrh na povolení obnovy řízení opožděně. Vyložily přitom, že poznatky získané z geometrického plánu Ing. R. P. byly evidentně stěžovateli využity v původním řízení tím, že se návrhem ze dne 30. března 2010 domáhali rozšíření žaloby o předmětné nezastavěné pozemky. Od tohoto data obecné soudy odvodily nejzazší počátek subjektivní lhůty k podání návrhu na povolení obnovy řízení. Návrh na povolení obnovy řízení byl podán až 3. prosince 2010, tedy po marném uplynutí tříměsíční lhůty.

8. Konečně dovolací soud jasně vyložil, že návrh na povolení obnovy řízení se sice nemůže týkat rozhodnutí dovolacího soudu, ale že se efektivně může týkat a také skutečně týká předchozích rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně, kterými nebylo stěžovatelům pravomocně vyhověno.

9. Úvahy a závěry obecných soudů se opírají jak o právní předpisy a ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, tak i o veškeré skutečnosti obsažené ve spise. Tyto úvahy a závěry jsou nepochybně legitimní a současně i přesvědčivé a předvídatelné a jako takové i ústavně souladné. Tvrzení, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkou, že samotný geometrický plán Ing. R. P. nebyl dostatečným důkazem pro návrh na povolení obnovy řízení, je pouhou za polemikou s názory obecných soudů, která sama o sobě nemůže dosahovat ústavněprávního rozměru.

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2013

Jiří Nykodým předseda senátu