Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. T., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2021 č. j. 30 Cdo 1627/2021-328 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2021 č. j. 35 Co 64/2020-236, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021 č. j. 30 Cdo 1627/2021-328 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021 č. j. 35 Co 64/2020-236, kterým byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2019 č.j. 18 C 76/2019-93. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala na žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti, přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout z důvodu nepřiměřené délky řízení, vedeného u Městského soudu v Praze. 3. Stěžovatelka je toho názoru, že odvolací soud a potažmo i dovolací soud porušily prima facie princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí. Ve věci prý nastala situace, kdy stěžovatelka byla se svým dovoláním úspěšná u Nejvyššího soudu, který svým rozsudkem č. j. 30 Cdo 2475/2020-186 zrušil rozsudek odvolacího soudu, přičemž v tomto kasačním rozsudku vyslovil určité závazné právní pokyny, které však následně podle ní nebyly dodrženy. Stěžovatelka uvádí, že jejím odůvodněným očekáváním bylo, že odvolací soud z hlediska principu právní jistoty již nebude věc kvalitativně nově posuzovat, ale že vyjde ze svého původního závěru, který nebyl shledán vadným. Podle stěžovatelky v době od 20. 5. 2020 do 16. 2. 2021 nenastala žádná skutečnost, která by mohla být hodnocena jako podstatná změna okolností, odůvodňující změnu posouzení významu věci z hlediska předmětu řízení hodnoceného odvolacím soudem jako bagatelní záležitost.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Nejvyšší soud v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení srozumitelně a přehledně uvedl, proč muselo být její dovolání odmítnuto. Přitom se takto vyjádřil i k otázce údajné překvapivosti či nepředvídatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to rovněž ve vztahu ke stěžovatelkou uváděným nálezům Ústavního soudu. Stejně tak Nejvyšší soud vyložil, proč nemůže obstát stěžovatelčina námitka, že odvolací soud dospěl k jiným závěrům, než ve svém předchozím, rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušeném rozsudku. Nejvyšší soud rovněž mimo jiné konstatoval, že již v předchozích řízeních pravomocně přiznaná výše relutární satisfakce značně převyšuje částku, která byla předmětem posuzovaného řízení. Uvedené závěry, které není nutno podrobně nebo poněkud jinými slovy opakovat, jsou jak řečeno jednoznačné a přesvědčivé, a není možno v nich shledat nic neústavního.
6. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Ludvík David v. r. předseda senátu