II. ÚS 298/13

Odůvodnění

[1.] Dne 22. 1. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, podaná podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností výslovně domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní přiložených, je nicméně patrné, že stěžovatelka svojí argumentací napadá i shora označené usnesení Nejvyššího soudu, od něhož počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí judikaturou (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125) podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo odstranění vad jejího podání.

[2.] Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní subjektivní práva, jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 36 odst. 1, v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy České republiky. Řečeno souhrnně, bylo prý porušeno její právo na spravedlivý proces, včetně ústavněprávních principů vážících se k činnosti obecných soudů.

[3.] Z ústavní stížnosti samotné, z kopie rozhodnutí k ní přiložených, jakož i z vyžádaného spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10 C 278/2007, se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 11. 2009, č. j. 10 C 278/2007-60, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se domáhala po žalovaném (v řízení o ústavní stížnosti po vedlejším účastníkovi) zaplacení tam specifikované částky. Pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelkou bylo následné odvolací řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 6. 2010, č. j. 10 C 278/2007-69, zastaveno. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání; napadené usnesení obvodního soudu však bylo usnesením Městského soudu v Praze z 2. 11. 2010, č. j. 12 Co 408/2010-76 potvrzeno. Toto usnesení městského soudu napadla stěžovatelka následně žalobou pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, č. j. 12 Co 408/2010-99, však byla tato žaloba jako nepřípustná zamítnuta. Důvodem zamítnutí byl vyslovený právní názor soudu, podle něhož důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. na danou věc nedopadal, neboť se v daném případě nejednalo o rozhodnutí ve věci samé; důvod podle § 229 odst. 4 o. s. ř. nebyl použitelný proto, neboť odvolací řízení bylo zastaveno nikoliv rozhodnutím soudu II. stupně, nýbrž rozhodnutím soudu I. stupně. S tímto právním výkladem důvodů zmatečnosti se k odvolání stěžovatelky ztotožnil i Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, a to v usnesení ze dne 22. 9. 2011, č. j. 11 Cmo 126/2011-126. Toto usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 20. 11. 2012, č. j. 21 Cdo 458/2012-156.

[4.] Z dříve uvedeného plyne, že se stěžovatelka domnívá, že obecné soudy nesprávně posoudily, zda byl soudní poplatek zaplacen včas, a nesprávně vyhodnotily rovněž naplnění uplatněných důvodů zmatečnosti. Nadto v závěru argumentační části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí: "[O]ba shora označené soudy porušily Ústavou zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu tím, že svévolným porušením zákona způsobily průtahy v řízení." Na tuto část pak navazuje i závěr stěžovatelkou formulovaného petitu, kde se mimo jiné praví: "Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby ve věci odvolání stěžovatelky ze dne 20. 4. 2010 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 11. 2009 č.j. 10 C 278/2007 bez průtahů rozhodl."

[5.] Ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně podaná opožděně.

[6.] Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle odst. 3 stejného zákonného ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. K argumentaci uplatněné stěžovatelkou proto Ústavní soud uvádí následující.

[7.] Podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. platí, že "[ž]alobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem." Podle odborné literatury i judikatury je slovní spojení "věc sama", obsažené v citovaném zákonném ustanovení, vykládáno tak (přičemž Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod tyto závěry jakkoliv zpochybňovat), že právě tato věc musí být tím předmětem, pro nějž se řízení vede (srov. k tomu přiměřeně např. David, L. a kol.: Občanský soudní řád - komentář, II. díl. 1.vyd. Praha: Wolters Kluwer, ČR, 2009, s. 1184, a tam citované závěry). V nyní projednávané věci však stěžovatelka žalobou pro zmatečnost napadla rozhodnutí, jež se týkalo výhradně posouzení včasnosti zaplacení soudního poplatku za odvolání a nikoliv "věci samé", takže je zřejmé, že tento důvod zmatečnosti nemohl být podřaditelný pod citované zákonné ustanovení. Podmínky uplatnění zmíněného důvodu zmatečnosti tak zjevně naplněny nebyly.

[8.] Pokud stěžovatelka proti témuž usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2010 brojila rovněž z důvodu zakotveného v ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., pak ani tento důvod zmatečnosti na danou situaci zjevně nedopadá. Podle citovaného ustanovení totiž platí, že "[ž]alobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost." Z citované zákonné dikce je tak zřejmé, že tato se týká výhradně rozhodnutí odvolacího soudu, tedy jedná se o případy, kdy se danou věcí prvostupňový soud vůbec nezabýval, neboť o ní odvolací soud rozhodoval sám [srov. k tomu přiměřeně opět David, 2009, opakovaná citace, str. 1185 s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zde uváděnou]. Tyto závěry ostatně zcela korespondují i s odůvodněními stěžovatelkou napadených usnesení, tedy konkrétně s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, jakož i s v záhlaví citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jež o zmatečnostní žalobě stěžovatelky pojednávají. Nad jejich rámec Ústavní soud jen doplňuje, že platil-li by výklad ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., prezentovaný stěžovatelkou, pak by to ve svém důsledku zakládalo neodůvodněnou nerovnost, neboť by to znamenalo, že by zmatečnostní žaloba podaná v souladu s tímto ustanovením mohla působit jako další opravný prostředek nad rámec odvolacího řízení, k čemuž ovšem není dán žádný rozumný důvod.

[9.] Napadá-li stěžovatelka právě projednávanou ústavní stížností i opakovaně citované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2010, jež se týká otázky včasnosti zaplacení soudního poplatku za odvolání, pak v této části je ústavní stížnost podána opožděně. Podání - jak je shora vyloženo - nepřípustné žaloby pro zmatečnost totiž nemohlo prodloužit lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti naposledy citovanému usnesení. Lhůta dvou měsíců (srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) pro podání ústavní stížnosti se odvíjí od doručení posledního procesního prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. V daném případě, kdy stěžovatelka podala odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, bylo tímto rozhodnutím o posledním přípustném procesním prostředku právě citované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2010, neboť proti němu nebylo možno podat dovolání, o čemž byla stěžovatelka ostatně i správně poučena. Naopak tímto posledním procesním prostředkem nemohla být žaloba pro zmatečnost, jelikož její podání bylo ex lege nepřípustné (podrobněji viz výše).

[10.] Předmětné usnesení Městského soudu v Praze bylo stěžovatelce (resp. jejímu zástupci) doručeno již dne 23. 11. 2010, jak ostatně plyne i z jeho kopie, kterou stěžovatelka připojila k ústavní stížnosti, takže byla-li ústavní stížnost podána k poštovní přepravě dne 22. 1. 2013 (č. l. 7), stalo se tak dávno po uplynutí lhůty stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.

[11.] Pokud stěžovatelka tvrdí, že "oba soudy [tzn. Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze posuzující zmatečnostní žalobu stěžovatelky - pozn. Ústavního soudu] porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu tím, že svévolným porušením zákona způsobily průtahy v řízení", konstatuje Ústavní soud, že za situace, kdy obecné soudy již vydaly rozhodnutí, je z povahy věci bezpředmětná námitka týkající se tvrzených průtahů v řízení před nimi. V rámci této ústavní stížnosti totiž Ústavní soud přezkoumal vydaná rozhodnutí soudů a nikoliv tzv. jiný zásah, který by mohl být dán právě jejich nečinností. Jinak řečeno, ani pokud by Ústavní soud třeba i shledal existenci průtahů v řízení před obecnými soudy, jež by předcházela vydání rozhodnutí, nedávalo by žádný rozumný smysl z tohoto důvodu tato rozhodnutí rušit, neboť tímto způsobem by se právní sféra stěžovatelky nezlepšila, nýbrž naopak zhoršila, jelikož by musela vyčkat vydání rozhodnutí nových a - s největší pravděpodobností - zcela identických.

[12.] K žádosti vedlejšího účastníka o zaplacení nákladů zastoupení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Podle odst. 3 citovaného ustanovení totiž platí, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 stejného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu (k tomu podrobněji viz např. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - 2. Vyd., C. H. Beck, 2007, str. 335 a násl.). Podle dalšího komentáře (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, str. 226) je ustálenou praxí Ústavního soudu, že "uložení povinnosti náhrady nákladů řízení vysloví toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech, např. ji pojímá jako svého druhu sankci vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal a vzhledem k okolnostem případu by tedy měl tímto způsobem nést následky, které vznikly jinému účastníkovi". V nyní projednávané věci nicméně neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť žádné takové výjimečné okolnosti vedlejší účastník netvrdil a neshledal je ani sám Ústavní soud. Za odůvodnění těchto "výjimečných okolností" totiž nemůže Ústavní soud považovat - jak se domnívá vedlejší účastník - pouze to, že si stěžovatel musel být vědom skutečnosti, že podal zjevně opožděnou ústavní stížnost, nepřípustnou žalobu pro zmatečnost, nedůvodné odvolání i nedůvodné dovolání, a že z judikatury Ústavního soudu plyne, že podání nepřípustné žaloby pro zmatečnost nemůže prodloužit lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Pokud by totiž Ústavní soud na tento názor vedlejšího účastníka přistoupil, pak by mu nezbylo, než postupovat podle citovaného ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu prakticky vždy, když ústavní stížnost odmítne pro nesplnění některé podmínky řízení, případně pro zjevnou neopodstatněnost, a vedlejšímu účastníkovi vzniknou náklady řízení. Tímto způsobem výkladu by se nicméně z tohoto výjimečného opatření stalo pravidlo, což však zjevně nekoresponduje se smyslem citovaného zákonného ustanovení.

[13.] Na základě všech shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu odmítl. Současně odmítl i návrh vedlejšího účastníka, aby Ústavní soud stěžovateli uložil povinnost nahradit mu náklady řízení ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 stejného zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu